Báječná léta s rakem

Ať právo uzná, že nemoc je součást našich životů

Rakovina je docela dobrá, pravil muž sledující svět skrze statistické tabulky. Rakovina je pěkné svinstvo, opáčil ten, kdo s ní má osobní zkušenost. Ústup kardiovaskulárních chorob z pozice hlavního zabijáka a nástup zhoubných novotvarů je léta známým trendem – ale stále jsme si vůbec nezvykli. Respektive nevyvodili jsme ty správné důsledky. A tak ačkoli v populaci ve věku 40–70 infarkty a cévní příhody pošlou na věčnost jen 28 lidí ze 100, stále jsme se rakovině coby novému úhlavnímu nepříteli, který pošle na věčnost takřka čtyři lidi z deseti, nepřizpůsobili.

Fenomenální úspěchy medicíny srdce a cév vedou k tomu, že čím dál více z nás prožije nějakou část života s rakem. Nikoli krátkou a čím dál častěji nikoli poslední. Novotvar snažící se požrat člověka zevnitř se stává naším souputníkem, s nímž coby nemocní nebo členové rodiny nemocného žijeme.

Ten vývoj je opravdu šokující. Zatímco dříve takřka neléčitelný zabiják v podobě rakoviny žaludku dával naději na přežití jen každému dvacátému, dnes je to při včasném odhalení už každý druhý (přesněji 54 procent).

S hodně velkým zjednodušením: infarkt či mrtvice bývávaly převážně hop/trop; boj s novotvary bývá ploužením se po maratonské trati. To zjednodušení je možná až příliš velké, respektive platí spíše pro minulost. Dnes se vracíme do plnohodnotného života nejen „s“rakovinou či „po“ní, ale i po mrtvici. Problém je však úplně stejný: vážná nemoc nás na nějaký čas ochromí, případně nás omezí péče o blízké. Ale pokud nemoc porazíme, máme se kvůli ní nechat vystrčit z dráhy, protože jsme pár měsíců nemohli podávat stoprocentní nebo ani pětiprocentní výkon?

A zatímco medicína reaguje bleskově, sociální a právní systém jako by změnu takřka nezaregistroval. Připočteme-li fakt, že se nám děti rodí v čím dál pozdějším věku, pak máme rázem před sebou zvětšující se skupinu lidí, kteří – i když se sami vážné nemoci vyhnou – musejí zároveň pečovat o své malé i starší blízké.

Někde je dlouhodobé volno či snížení úvazku poměrně snadné, na některých pozicích extrémně obtížné. Není snadné něco takového vymyslet, obzvláště při známém mistrovství našinců ošulit a zneužít každý benefit. Ale je-li úběžníkem našich životů rak, berme ho vážně.

Po pravdě řečeno: nevím, o čem sní Andrej Babiš. Ale já sním o zemi, kde nemoc člověka či jeho blízkých neznamená prodej všeho majetku, ale ani opuštění jeho rolí – včetně těch zcela pracovních – na věky věků. Petr Kamberský