Obchod s vodou. A se smrtí

V mezinárodním obchodu koluje světem obrovský objem surovin i hotových výrobků. Neplatíme za ně jen penězi, ale i drancováním přírodních zdrojů a poškozeným zdravím.

Dlouho lidé vyráběli jen to, co sami spotřebovali. Když pak dokázali vyrobit něco navíc, mohli nadbytečné věci směnit za to, co nabízeli druzí. Snahy vyrobit co nejvíc zboží se velmi brzy odrazily na životním prostředí.

O tom, že výroba kovů už v antickém světě i ve starověké Číně znečistila globální ovzduší, svědčí analýzy vzduchu z bublin, které se z těchto dob dochovaly ve starých vrstvách grónských ledovců. O rozsahu aktivit římského impéria svědčí výmluvně fakt, že těžilo a vyrábělo tolik olova, kolik jej produkovala celá Evropa ještě o dvě tisíciletí později v dobách průmyslové revoluce.

Dnešní svět je jeden globální trh, lze prodat i koupit cokoli – od arabské ropy přes japonská auta až po argentinské hovězí. Hned dvě velké studie publikované v předním vědeckém časopise Nature nabízejí pohled na odvrácenou tvář mezinárodního obchodu.

Tým vedený Carole Dalinovou z londýnské University College ukazuje názorně, že obchod s potravinami je zároveň i obchodem s nenahraditelnými zásobami podzemních vod.

Mizející zdroj z podzemí

Na vodě uložené v podzemí jsou existenčně závislé dvě miliardy obyvatel Země. Používají ji jako pitnou vodu i jako vodu pro zavlažování zemědělské půdy. Toto dědictví z dávných časů se den ode dne zmenšuje. Lidé z něj na řadě míst světa čerpají tak, že se podzemní zásoby nestačí přirozenou cestou doplňovat. A mnohde berou vodu ze zdrojů, které se vytvořily v klimaticky příznivějších dobách a dnes už se neobnovují.

Závlahy vodou z podzemních rezervoárů dovolují vypěstovat dostatek potravin nejen pro místní trh, ale také pro export. V každém zrnku kukuřice, vláknu bavlníku či jablku tak vyváží exportér i vodu, kterou pro jejich získání vy- čerpal ze svých podzemních zdrojů. Dalinová a její spolupracovníci upozorňují, že obchod s potravinami je do určité míry možné chápat i jako obchod s nenahraditelnými zásobami podzemních vod.

Tento pohled není nový. Na mnoha místech světa si lidé jasně uvědomují, že importem potravin šetří vodní zdroje, které by potřebovali, kdyby chtěli stejné množství jídla získat sami pěstováním zemědělských plodin na uměle zavlažovaných pozemcích.

Dalinová s kolegy dávají tomuto náhledu globální proporce. Podle jejich propočtů v letech 2000 až 2010 zmizelo 11 procent všech světových podzemních neobnovitelných zdrojů vody jen proto, aby byly vypěstovány plodiny, které místní lidé nespotřebují a vyvezou do zahraničí. Plné dvě třetiny z tohoto objemu nenávratně ztracené podzemní vody padají na vrub tří zemí, konkrétně Pákistánu, Spojených států a Indie. Z evropských zemí figurují v první desítce světových exportérů vody z neobnovitelných zdrojů „ulože- né“ve vyvážených potravinách Itálie, Bulharsko a Rumunsko.

Řada zemí zase potraviny vypěstované díky závlahám vodou z neobnovitelných podzemních zdrojů ve velkém dováží. Tady patří první tři místa na pomyslném žebříčku Číně, opět Spojeným státům a Íránu.

Data prezentovaná Carole Dalinovou a jejími spolupracovníky jasně dokazují, že nynější tempo čerpání neobnovitelných zdrojů podzemních vod je z dlouhodobého hlediska neudržitelné a povede v dohledné době k vážným problémům. Z bilance exportu a importu vyplývá, že nejvíce na to doplatí země, jako je Čína, Írán, Mexiko nebo Spojené státy, protože ty sice na jedné straně patří k největším importérům takto pěstovaných potravin, ale současně čerpají spoustu podzemní vody na zemědělskou produkci pro export.

Vražedný prach

Neméně alarmující data publikuje v časopise Nature mezinárodní tým vedený Čchiang Čan- gem z pekingské univerzity Čching-Chua. Tato studie dává do souvislostí export průmyslového zboží se znečištěním životního prostředí a zdravotními dopady na obyvatele Země. Jako ukazatel si vybrali předčasná úmrtí vyvolaná vdechováním vzduchu znečištěného mikroskopickými prachovými částicemi vzniklými při průmyslové výrobě.

Nemoci vyvolané těmito prachovými částicemi zabíjejí ročně tři a půl milionu lidí. Pohyb vzdušných mas odnáší znečištění i velmi daleko od míst, kde prachové částice vznikly. I tam pak prach zabíjí. Čangův tým došel složitým modelováním k závěru, že toto „importované“znečištění zahubí ročně na Zemi více než 400 000 lidí.

Například prach z čínských továren připravil mimo území Číny o život asi 65 000 lidí. Z toho lze v západní Evropě a USA přičíst prachu zavátému z Číny ročně za vinu asi 3000 úmrtí.

V tomto ohledu Čínu předčí In- die. Prachové emise vyprodukované tamějším průmyslem zabijí za hranicemi Indie ročně 75 000 lidí.

Západní Evropa za Čínou v tomto smutném parametru příliš nepokulhává. Prachové emise ze západoevropského průmyslu zabíjejí v okolním světě 63 000 lidí ročně.

Západní Evropa a USA patří zároveň k největším dovozcům zboží vyrobeného v Číně. Při jeho výrobě vzniká prach, který ročně zahubí kolem 110 000 Číňanů. Při výrobě veškerého zboží dovezeného do západní Evropy a USA vzniká prach, který v producentských zemích zabije ročně 275 000 lidí.

Autoři studie poukazují na fakt, že dovozem lacinějších výrobků sice ušetříme, ale pokud bylo snížení ceny dosaženo například laxnější ochranou životního prostředí, můžeme nakonec peníze ušetřené při nákupu zaplatit zdravím.