Německou levici jitří staré rány

BERLÍN/PRAHA V západní Evropě nenajdeme příliš mnoho politiků, jimž by se během jejich kariéry podařilo stanout v čele dvou různých stran.

V Německu něco takového zatím dokázal pouze Oskar Lafontaine. V letech 1995 až 1999 vedl

ANALÝZA

nejprve sociální demokraty (SPD), aby si následně předsednickou roli zopakoval u postkomunistické Levice v období 2007 až 2010.

V jeho případě nebyl přechod z jedné strany do druhé vůbec hladký, naopak byl doprovázen hlasitým prásknutím dveřmi a ukončením řady letitých přátelství.

K tomu došlo na jaře 1999. Tehdy byl Lafontaine ani ne půl roku nový německým ministrem financí v rudo-zelené koalici kancléře Gerharda Schrödera. Jeho nástup do vlády byl impozantní, neustále přicházel s novými nápady, jak regulovat „nespoutané světové finanční trhy“. Snažil se také vyvíjet tlak na Evropskou centrální banku, aby svou úrokovou politikou podporovala spotřebu občanů.

Lafontaina tehdy nešetřil například britský tisk. Jeho komentátoři viděli v ministrových snahách primárně útok na londýnskou City a celý finanční průmysl. Proto neváhali Lafontaina označovat za „nejnebezpečnějšího muže Evropy“.

V Německu se tenkrát otevřeně psalo, že ambiciozní ministr má ve skutečnosti nakročeno k vyšší metě – sesadit svého rivala a formálního nadřízeného – kancléře Schrödera.

Pak ale Lafontaine prakticky ze dne na den, bez předchozího varování odešel z vlády i čela strany. Později to odůvodnil „ špatnou týmovou hrou“v kabinetu.

Následně se stal jedním z největších kritiků Schröderovy reformní politiky Agenda 2010, která mimo jiné omezila výplatu podpor v nezaměstnanosti a přispěla k rozhýbání německého pracovního trhu.

Pro mnohé pravověrné sociální demokraty se stal Lafontaine v následujících letech zcela nepřijatelný.

Když pak byl jedním z hlavních architektů nové levicové for- mace vzniklé na základech postkomunistické východoněmecké Strany demokratického socialismu (PDS), proměnil se v očích mnoha z nich definitivně z levicového idolu, obdivovaného pro jeho strhující projevy, v největšího zrádce ve více než stoleté historii SPD.

Schulz chce starý komplex překonat

Od té doby hledají němečtí sociální demokraté cestu, jak se zbavit tohoto traumatu, jež dosud bránilo užší spolupráci levicových stran. Kvůli konkurenci zleva totiž sociální demokraté přišli o svou tradiční roli nejdůležitější levicové strany v zemi. V řadě voleb, ať už na celostátní, nebo regionální úrovni, se nedokázali odpoutat od 25procentní podpory. Zároveň to SPD předurčovalo k tomu, aby byla součástí neoblíbeného vládního spojenectví, v němž udávala hlavní tón křesťanská demokratka AngelaMerkelová. Až teprve nominace bývalého šéfa Evropské parlamentu Martina Schulze jako volebního lídra SPD přinesla po mnoha letech nový impulz do stojatých vod německé koaliční aritmetiky. Tím, že se Schulz odklonil od hlavních bodů někdejší Schröderovy reformní politiky, přispěl i k částečné Lafontainově rehabilitaci. Členové levicového křídla SPD začali téměř vzápětí spřádat plány, jak by mohla aliance sociál- ních demokratů, Zelených a Levice, pro niž se v němčině zažila zkratka R2G, vypadat. S konkrétními detaily podoby případné vlády těchto tří stran, jakou by například prosazovala zahraniční politiku, si ale příliš hlavu nelámali.

Reakce posledního sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera, jenž se v rámci SPD těší dodnes značné popularitě, na sebe nenechala dlouho čekat. V rozhovoru pro týdeník Der Spiegel své spolustraníky varoval před společnou vládou s Levicí. Prý není vhodná až do doby, dokud tam bude mít hlavní slovo „rodina Lafontainova“.

Tím někdejší kancléř narážel na skutečnost, že dnes 74letý Lafontaine sice již není šéfem strany, ani jejím hlavním ideologem. Přesto ale svůj vliv na Levici uplatňuje prostřednictvím své čtvrté manželky Sahry Wagenknechtové. Právě ona bude jedním z volebních lídrů strany pro zářijové volby. Vminulosti již vyslovila řadu ultimativních požadavků, jejichž splněním podmiňovala společnou vládu se sociálními demokraty.

Schröder ale ve zmíněném rozhovoru něco podobného odmítl s tím, že v takovéto vládě by muselo být od samého počátku jasné, „kdo je kuchařem a kdo číšníkem“.

Jeho starý rival Lafontaine reagoval téměř vzápětí, když vyzval sociální demokraty, aby se vrátili ke svým kořenům, „přestali být plagiátem, ale začali být znovu levicovým originálem“.

Jinými slovy, aby zcela odmítli Schröderovu reformní politiku.

Teoreticky může po podzimních volbách v Německu vzniknout čistě levicová vláda sociálních demokratů, Zelených a postkomunistů. Není ale vyloučeno, že v praxi nakonec ztroskotá na politikovi, s nímž mají mnozí sociální demokraté stále ještě nevyřízené účty: Oskaru Lafontainovi.