Noční směna člověka dost změní

Bylo by s podivem, kdyby to v digitální éře někdo znovu nezkusil. PrincipKinoautomatu, který oslnil publikum na montrealském Expu v roce 1967, nyní ožívá ve švýcarsko-britském thrilleru Noční směna, který distribuční společnost Pannonia Entertainment představila nejprve na Febiofestu a nyní jej uvádí do běžné distribuce.

Na rozdíl od někdejšího československého vynálezu už není nutné, aby v sedadlech bylo zabudované hlasovací zařízení se zeleným a červeným tlačítkem, stačí mít chytrý telefon a víru, že celá věc opravdu poctivě funguje. Postavou, za niž diváci v Noční směně rozhodují, je student Matt, který si vydělává jako hlídač v podzemních garážích, brzy se ale dostane do zajímavějšího prostředí: přichomýtne se k loupeži v londýnském aukčním domě a zamiluje se do jedné z pachatelek. Řeší přitom spoustu dílčích dilemat, přičemž se samozřejmě vždy tak či onak dostane tam, kde jej tvůrci chtějí mít, aby jej dovedli k jednomu z možných závěrů.

Připomíná to spíš videohru než skutečný filmový zážitek, i když režisérovi Tobiasi Weberovi a jeho spoluscenáristovi Michaelu R. Johnsonovi nelze upřít snahu o to, aby výsledek měl (zřejmě za všech okolností) jakýs takýs dramatický oblouk. Přesto nejsou zjevně v tomto směru možné žádné zázraky, a tak se diváci spíš než o hrdinovi dozvídají něco o sobě: jak jsou (kolektivně) poťouchlí či naopak soucitní a do jaké míry jejich přání souzní s vůlí většiny. Na závěr program divákům sdělí jejich kolektivní identitu: autor těchto řádků tak mohl odcházet ze sálu s hřejivým pocitem, že je pětatřicetiletá žena..