Syrský odkaz Obamy

Ani chemický útok neotřese sebejistotou Moskvy

Už se nějak přestalo mluvit o odkazu Baracka Obamy, ale názorně ho připomněl chemický útok v syrské provincii Idlib. Chemické zbraně patří k nemnoha společným jmenovatelům celé lidské civilizace: na jejich odsouzení se shodnou všechny vlády. Ale když jsou opravdu použity, jen těžko se prokazuje konkrétní viník. Tím snadněji jsou po ruce rétorické a mediální zbraně v oboru public relations. A tak je tomu i po úterním útoku v Idlibu.

Nikdo nemá jistotu, kdo tam vydal kritický rozkaz. Jasno však mají odpůrci Donalda Trumpa. Jak píší v editorialu The New York Times, chemický útok na civilisty je důsledkem nového Asadova pocitu beztrestnosti – rozuměj poté, co USA oznámily, že Asadovo svržení už není jejich prioritou.

Jasno má i Trump: jde o důsledek slabosti jeho předchůdce. Prezident Obama roku 2012 řekl, že použití chemických zbraní by překročilo červenou čáru, což by USA netolerovaly. Ale když 21. srpna 2013 zabil chemický útok u Damašku 1700 civilistů, Obama neudělal nic. Místo toho – a tu je kruciální moment celé věci – se spolehl na slib Vladimira Putina, že vzdají-li se USA hrozby silou, Rusko se o chemické zbraně v Sýrii postará. Tehdy si Asad posílil pocit beztrestnosti.

Chybu to nemá ani z hlediska Moskvy a jejích strategických cílů. Moskva se drží argumentu, že je v Sýrii legitimně – na pozvání tamní vlády. A když po úterním útoku šéf americké diplomacie Tillerson řekne, že právě proto musí Rusko na Asadovu vládu tlačit, Moskva v klidu odpoví, že chemikálie unikla ze zbrojního skladu rebelů. A kdo podporuje – či za Obamy podporoval – rebely? No přece USA. To opravdu nemá chybu. A kdo by chtěl nějakou prokázat, musel by na místě útoku doložit, že ho přikázali syrští nebo ruští vojáci.

V tomto smyslu má Donald Trump pravdu. Sýrie sklízí důsledky odkazu Baracka Obamy, toho, že za jeho vlády se USA z Blízkého východu vojensky stáhly a takto vzniklé vakuum logicky vyplnila Moskva. Před osmi lety za to Obama preventivně dostal Nobelovu cenu míru. Zbyněk Petráček