V Budapešti se bojuje také za Prahu
Pro Středoevropskou univerzitu, které hrozí vypuzení z Maďarska, nastává boj o základní principy práva. Důležitá bude i zahraniční solidarita
Příběh Středoevropské univerzity je z českého pohledu smutnou ukázkou malosti a promarněné šance začátku devadesátých let. Její příběh vznikl z debat evropských filozofů z rozpadajícího se sovětského bloku i Západu na letní škole filozofie v jugoslávském Dubrovníku.
Konference se účastnil i George Soros, filozofující filantrop ovlivněný idejemi otevřené společnosti Karla Poppera, který po sovětském rozdrcení maďarské revolty v roce 1956 uprchl zMaďarska na Západ. Tam se z nuly investičními operacemi založenými na popperovském pohledu na svět vypracoval na miliardáře. Jeho rozhodnutí věnovat své peníze na síť nadací pomáhajících v postkomunistickém světě budovat občanskou společnost – podporovat ustanovování prvků otevřené společnosti na troskách komunistického systému – se setkalo s úvahami o tom, jak přispět k renesanci humanitních a společenských věd ve střední a východní Evropě a snížit zaostávání za Západem.
Vznikla myšlenka založení vědecké a badatelské instituce. Univerzity, která by bez kontinuity s komunismem poznamenanými místními školami poskytovala základnu mladým studujícím i mezinárodnímu sboru akademiků. To se z dnešního pohledu naplnit nepochybně podařilo. Středoevropská univerzita má podle žebříčku QS obory v první padesátce škol ve světě, v nejlepší stovce i dvoustovce (viz též Martin Rychlík: Orbán straší západní liberály, LN 3. dubna), tedy parametry na náš region ojedinělé.
Společný projekt Česka a Sorosovy nadace
Soros původně nechtěl školu vytvořit v Maďarsku, měl vizi otevřené, přes hranice působící instituce, kterou nabídl Bratislavě. Tam ovšem jinak osvícený ministr školství Ladislav Kováč Muži, kteří stáli u vzniku
pro věc nedokázal udělat nic a národovecké prostředí na Slovensku v té době školu financovanou z „maďarských“peněz nedovolilo.
Soros proto vyjednával s českým prezidentem Václavem Havlem a premiérem Petrem Pithartem. Jeho ministr školství Petr Vopěnka smlouvu české vlády se Sorosem uzavřít dokázal.
Středoevropská univerzita v Praze byla po stránce financování koncipována jako společný projekt státu a Sorosovy nadace. Stát měl poskytnout prostory, Soros finance na provoz univerzity, stipendia, mzdy učitelů, vybavení, knihovnu atd. Pithartova vláda se věnovala výběru budovy, podařilo se získat dostavovanou školu ROH, dnešní hotel Olšanka na pražském Žižkově. Byla ustanovena rada univerzity, ve které byl čestným předsedou český prezident, členy premiér a vicepremi- ér, prezidentův kancléř, olomoucký rektor a místopředseda ČNR. Hvězdy se zdály být srovnány ve prospěch nové instituce, která byla slavnostně otevřena v dubnu 1991, načež v září na ní začala studovat první dvoustovka studentů z řady zemí. Získána byla za- hraniční akreditace Univerzity v Leicesteru. Roční výdaje od Sorose obnášely zhruba deset milionů dolarů, byl zde i závazek v tom pokračovat nejméně dalších dvacet let.
Výpověď z Prahy
Tento slibný rozběh ukončil rozpad Československa a dominance Václava Klause v novém státě. Klausova nevraživost k prostředí disidentských intelektuálů, se kterými školu spojoval, působila dohromady s dovnitř zahleděnými zájmy převládajícího univerzitního establishmentu, jemuž byla cizí konkurence nepříjemná (na státu nezávislé soukromé vysoké školy přišly až se zákonem z roku 1998). V české vládě převládl nacionalismus podobný někdejšímu slovenskému a souhra premiéra Klause s ministrem školství Petrem Piťhou dokonala destrukci.
Klausova vláda vypověděla závazek daný vládou předchozí a Středoevropskou univerzitu z Prahy vypudila. Priorita byla dána, tak jako v mnoha jiných věcech, „české cestě“– pouze tuzemským školám bez cizorodých prvků zahraničních institucí. České vysokoškolské prostředí bylo tehdy Klausem uhranuto natolik, že se z něj protesty neozvaly. Širší veřejnost zorganizovala protestní petici s několika tisíci podpisů, ale bez podpory akademického prostředí si Klaus a jeho ministři prosadili svou.
Středoevropská univerzita odešla do Budapešti. V letech 1997–99 na ní ještě českou stopu zanechal rektor Josef Jařab, vybraný pro budapešťskou školu zřejmě i pro to, co jako Cenou Hannah Arendtové oceněný rektor Univerzity Palackého dokázal při transformaci postkomunistické instituce.
Déja vu
Dnešní účelová snaha maďarské vlády Středoevropskou univerzitu zničit připomíná Klausovu averzi ze začátku 90. let. Ničena je ovšem zavedená instituce s prokázanou kvalitou a tomu také odpovídají vstřícné nabídky politiků většího rozhledu, než měl Klaus, a nabídky na útočiště této škole zaznívají z Vídně i z Prahy. Pro Středoevropskou univerzitu nastává boj o základní principy práva, který bude nepochybně probíhat u soudních institucí maďarských i evropských. Pro akademickou veřejnost by se mělo jednat o připomínku akademických svobod, zkoušku, ve které je důležitá zahraniční solidarita s kolegy z ohrožené instituce v Budapešti.
Debaty o důležitosti akademických svobod známe, když jde o změny zákonů nebo financování, zde vidíme destruktivní zásah proti nim v zemi Evropské unie. Poučeni pražskou historií Středoevropské univerzity by zejména akademická obec neměla mlčet, aby tak nedopustila opakování ostudné historie v jiných kulisách.
Autor je předseda školského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a emeritní rektor Masarykovy univerzity