Popelec: prach jsi a prachem budeš
Postní doba pro křesťany začíná tzv. Popeleční středou, jež předchází první postní neděli. Právě tento den je na počátku čtyřicetidenní přípravy na oslavu Velikonoc. Je to den povinného postu, kdy křesťané nepožívají maso a pouze jednou se mohou dosyta najíst. V katolických kostelích se koná obřad popelce. Při něm kněz označuje věřící na čele křížem z popela, který pochází ze spálených ratolestí posvěcených při obřadu Květné neděle v předchozím roce. K tomu pronáší citát z Bible: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“nebo „Obrať se a věř evangeliu“.
Přijetím popelce věřící vyjadřují svoje odhodlání zříci se špatného jednání a žít lépe. Popel je symbolem pomíjivosti a lítosti nad spáchanými špatnými skutky. To se odráží také v úsloví „sypat si popel na hlavu“, které má původ právě v kajícných obřadech. Evangelíci popelec nemají, slaví ale první postní neděli a více se soustřeďují na niterné, nikoli vnějškové prožívání postu.
Církevní rok má své barvy
Protože je půst „obdobím ztišení“, čímž křesťané myslí důraz na obrácení se do svého nitra a úsilí o nápravu špatných sklonů, podporuje postního ducha také úprava vnitřku kostelů. Mizí odtud veškerá květinová výzdoba a kněz se obléká do postní fialové barvy. Ve stejném odstínu jsou i ubrusy a další textilie při bohoslužbách. Každé období církevního roku má totiž v katolické – a stejně tak i v pravoslavné – církvi svou tzv. liturgickou barvu, od slavnostní bílé přes obyčejnou zelenou právě k postní fialové. Při bohoslužbách se zpívají postní písně, zaměřené na příběh Ježíšova ukřižování, a vynechávají se radostné zpěvy.
Starobylou a pozapomenutou tradicí je pak tzv. postní plátno. Ve středověku se rozměrným plátnem v postním období zahalovaly malby a sochy na oltáři, aby se k postu těla připojil i půst zraku. Postupem času se na plátnech začaly objevovat výjevy Ježíšova umučení. Roku 1570 se zvyk vtělil do církevního předpisu, postupně ale tato praxe upadala. Dnes se v některých kostelích zase obnovuje.
oltář
V křesťanství jde o stůl v kostele či modlitebně, na který se při bohoslužbě pokládají tzv. obětní dary chleba a vína. Pravoslaví za oltář označuje celý posvátný prostor, kde se pohybují kněží, protestantské církve používají označení stůl Páně, u některých z nich pak oltářní stůl zcela chybí.