Je-li teror rutinou
Čím častěji útočí islamisté, tím víc Západ hájí islám
Londýn, Petrohrad, Stockholm, Alexandrie a Tanta. To jsou místa teroristických útoků za poslední dva týdny. Za všemi stáli pachatelé, kteří se tak či onak vztahují k islamismu. Jenže jsme svědky pozoruhodného jevu. Čím je džihádistických útoků více, čím jsou pravidelnější, tím stereotypněji vyznívají reakce evropských elit: děsí se teroru, ale stále ho odmítají jakkoliv spojovat s islámem. Každý může přemýšlet, proč tomu tak je.
Začněme Egyptem. Jednak proto, že tamní křesťanské oběti džihádistů počtem převyšují ty poslední evropské. A také proto, že právě koptové (desetina z 93 milionů Egypťanů) nemají ve své vlasti žádné zvláštní zastání. A pokud mají, tak u vojenské vlády prezidenta Sísího. Podpoří je lídři Západu, který se sám už nespojuje s křesťanstvím? Těžko. Německý ministr zahraničí Gabriel vyslovil „nejhlubší soucit obětem a vztek k pachatelům“, aniž by je pojmenoval. Aniž by řekl, z jaké ideové líhně jsou napájeni. Aniž by dodal, jak se tomu bránit.
Tak se jen dále posiluje dojem, že prioritou evropských lídrů je nesahat na islám jako takový. Jak píše v komentáři Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Když koptové i katolíci házejí do jednoho pytle Muslimské bratrstvo, IS a al-Káidu, nahrávají vládě... V Iráku a Sýrii pykají křesťané za svou oddanost ‚sekulárním‘ diktátorům ne-li záhubou, pak útěkem.“Názorotvorný list tak sugeruje představu, že blízkovýchodní křesťané si za své ohrožení mohou sami, pokud jsou loajálnější k diktátorům než k islamistům. Ale mohli by hlasatelé této teze uvést jeden jediný příklad, kdy se křesťané (menšiny obecně) po pádu diktátora neocitli v ohrožení? Jenže kdo na to poukáže nahlas, hned to schytá za islamofobii.
Budiž. Ale je-li problém to říci, zbývá symbolika. Bylo dobrým zvykem po útocích džihádistů nasvítit Braniborskou bránu v Berlíně v národních barvách postižené země (francouzských, belgických, britských). Čekáte teď barvy Egypta? Marně. Jak píše bloger Peter Grimm, britské barvy byly poslední iluminací. Když následoval atentát v Petrohradu, městská červeno-zeleno-rudá vláda z tohoto zvyku vycouvala. Prý proto, že Berlín nemá s Petrohradem partnerství (byla to spíš záminka pro odpor k solidaritě se zemí Putina). Že je s tím definitivní konec, ale pak ukázala tma za Stockholm i za Alexandrii. Možná se uvažuje i takto: proč dělat světelnou show kvůli něčemu, co se opakuje dvakrát za týden? Zbyněk Petráček