Učitelům se v Chile tyká
Kolem školy byly natažené ostnaté dráty, na oknech mříže a v učebnách díry v podlaze, vzpomíná Eliška Kopečná
želka, manžel, tři děti, babičky, děda, tchyně, její rodina. Chilané dospívají mnohem později. Je úplně běžné, že žijí do třiceti u rodičů, i když už mají svou rodinu. Sami to považují za divné, ale nikdo s tím nic nedělá. Rodina tam ale drží mnohem víc při sobě. Typické jsou rodinné večeře s hromadami masa, vegetarián by tam nepřežil. Když tráví člověk čas sám, považují ho za vyvržence. Děti si drží pěkně pod zámkem. Bydlela jsem u dvou rodin. Ta první měla dvě dcery. Ráno je přivezli ke škole, odpoledne je odvezli rovnou domů a pak už nikam samy nemohly. Vyjít na ulici? Neexistovalo.
LN Proč jste svou hostitelskou rodinu vyměnila?
Na poslední měsíc výměnného pobytu jsem měnila rodinu z osobních důvodů, nepohodli jsme se s tatínkem. Spolužačka mi nabídla, že můžu bydlet u nich. Byl to opačný svět. Předchozí rodina byla bohatá, měli statek, zahradníka, uklízečku. Nová rodina byla chudá. Musela jsem jim platit i plyn, abychom měli na ohřátí vody v kotli. Jedli jen pečivo, protože na nic jiného neměli. Ale přesto si mě vzali. Je typické, že děti přijdou po škole domů a pomáhají tam. Málo z nich se něčemu aktivně věnuje, spíš převažuje péče o dům, rodinu.
LN Jaká je podle vás úroveň chilského školství?
Když chcete studovat dobrou školu, musí vám ji rodiče zaplatit. Státní školy jsou problematické. Jednu takovou jsem viděla, když v ní probíhaly volby. Ta budova byla opravdu strašná. Mříže na oknech, kolem školy ostnaté dráty, v učebnách díry v podlaze, že bylo vidět o patro níž. Ani s výukou, kterou jsem zažila na škole soukromé, jsem nebyla spokojená. V Česku máme výuku matematiky na skvělé úrovni. Když jsem odjížděla, byla jsem ráda za čtyřky. Ale v Chile jsem vyučujícímu vysvětlovala, co je kotangens. Na vysokou se přijímá podle výsledků maturity. Mají na ni víc pokusů, aby měli větší šanci se tam dostat. Maturitu mají jen písemnou, ale zato vyčerpávající.
LN Čím vás překvapila škola, na níž jste studovala?
Já jsem chodila do soukromé školy, byla to taková ta „škola hrou“, tedy alternativnější, přátelská škola. Byli jsme jedna ze sedmi škol v Chile, kde děti nemusí nosit uniformu. Vyučujícím se tykalo, říkalo se jim jménem. Třídy nebyly pohromadě v jednom domě, ale každá měla svou vlastní, maličkou prosklenou budovu. Byly rozesety po kampusu a zdálky připomínaly garáže. S novým školním rokem se děti vždy posunuly o jednu třídu dál, do vedlejšího domku. Zvláštní je pro našince také systém známkování. Mají jinou škálu – nejlepší je sedmička, dvojka je jako naše pětka a jednička se nedává. Vyučovací hodina trvá devadesát minut. Maturuje se už ve třetím ročníku, takže na vysokou školu odcházejí mladí Chilané ještě neplnoletí. Pokud jim rodiče nezaplatí soukromou vysokou školu, musí na horší státní.
LN Vyhovovala vám chilská nátura? Čím je specifická a jak běžní lidé žijí?
Chilané jsou opravdoví, opti- mističtí, přátelští. Skoro všichni jsou křesťané. Bydlela jsem v Paine, to byla taková pojmenovaná zatáčka s padesátkou obyvatel. Měli tam kostel, který vypadal jako garáž s křížkem nahoře. Nasáčkovalo se do něj těch padesát lidí a musím říct, že i když jsem ateistka, byl to pro mě zážitek. Jako se u nás jezdí na chatu, u nich se jezdí k moři. Mají tam byty v přímořských oblastech a surfují nebo se opalují na pláži. Chilané se ničeho nebojí. Mladí si vydělávají nejčastěji tak, že pořádají festivaly. Levně pronajmou nějaký plácek, po kamarádech popůjčují techniku a stane se z toho akce pro tisíce lidí. Hodně o sebe pečují, líčí se, sprchují se minimálně dvakrát denně, bar- ví si vlasy, aby je měli světlé, a byli tak podle tamních měřítek krásní.
LNV Evropě převažuje představa Chile jako chudé země...
Češi si myslí, že v Chile žijí indiáni, kteří se drbou oštěpem na zádech. Ve skutečnosti je tam víc iPhonů než lidí. Myslím, že Chile není chudá země. S Evropou se srovnávat nedá, máme dokonalé silnice a hromadnou dopravu. Z Latinské Ameriky je na tom Chile nejlépe. Ale jsou tam všude odpadky, popraskané cesty, pobíhající divocí psi. Ta země příliš rychle stoupla, ale lidé se neposunuli, pořád žijí jako dříve.
LN Chyběla vám během pobytu rodina a přátelé?
Pobyty směrované do Jižní Ameriky se dělají nejdelší – na dvanáct, nebo alespoň jedenáct a půl měsíce. Během té doby jsem nikdy nebyla doma. Občas jsme komunikovali přes Skype, ale moc mě to nebavilo. Věděla jsem, jak se tady lidi mají. Během mého pobytu se toho moc nezměnilo. Bohužel jsem ale nestihla svou babičku. Zemřela asi týden předtím, než jsem se vrátila. Kamarádi se protřídili. Když jsem se vrátila, bylo jich mnohem méně a musím říct, že takové protřídění je skvělé.
LN Jak jste se po návratu cítila? Zasteskne se vám někdy po Chile?
První, co jsem udělala, když jsem přijela, bylo, že jsem si dala pivo. Tamní nenímoc dobré. Chovala jsem se jako Chilanka, byla jsem šťastná, všem jsem dávala pusu, byla jsem optimisticky naladěná. Trvalo mi tak měsíc, než jsem zase vystřízlivěla. Ale jsem o něco bohatší. Můžu koukat na tutéž věc jako Češka a můžu na ni koukat jako Chilanka. Někdy mi chybí jihoamerická otevřenost a odvaha projevit svůj vlastní názor.
LN Odjížděla jste s cílem naučit se španělsky. Podařilo se to?
Se španělštinou to bylo úsměvné. Česká učitelka mluví španělskou španělštinou, Chilané mluví jinak, je to rozdíl asi jako mezi češtinou a slovenštinou, liší se některá slovíčka i gramatika. Takže jsem měla v české škole trochu problém, nakonec jsem ale odmaturovala na jedničku. Po návratu jsem nechtěla dělat srovnávací zkoušky do maturitního ročníku a kazit si tím léto. Nastoupila jsem tedy do třeťáku a dala si čas na aklimatizaci.
Autorka je studentka PedF UK a spolupracovnice Akademie LN