Ztráty, které nesmíme dopustit
Demolice areálu Transgas v Praze by způsobila nenahraditelné kulturní škody
ale bytostně nesouhlasím a domnívám se, že jejich zdánlivá logika je pouhou demagogií. Transgas totiž není běžná stavba, natož stavba průměrná. Je to jedinečný, originální a neopakovatelný architektonický výkon, právě takový, který dokazuje, že architektura není jen disciplínou technickou, ale také uměním.
V tom nemusíme být všichni zajedno, stejně jako se mnozí lišíme v hodnocení děl výtvarného umění. Oproti obrazu či jinému typu uměleckého dílamá ovšem architektura tu nevýhodu, že stavby jsou zásadně až osudově posuzovány podle svých hodnot užitných. Nevyužitelný objekt bývá likvidován. Nevyužitelnost je ovšem pojmem velmi relativním. Pro developera, který objekt koupil, aby ho zbořil a pozemek lépe zhodnotil, bude nevyužitelný vždycky.
Právo na kulturní dědictví
Proč se tedy památková ochrana neřešila předtím, než byl objekt Transgasu developerovi prodán? Jak by to ale bylo možné? Cožpak bylo všeobecně známo, že se Transgas prodává a že úmysl jeho kupce nesměřuje k novému využití, ale k likvidaci? Umíme hodně, ale jasnovidci nejsme.
Že je památková ochrana zásahem do vlastnických práv, nikdo nezpochybňuje. Proč si ale nemůže majitel dělat se svým majetkem, co se mu zachce? On totiž nevlastní stavbu celou, i kdyby byl tisíckrát zapsán v katastru jako její vlastník. Jeho majetkem je pouze fyzická podstata stavby, zatímco její kulturní hodnota, má-li nějakou, patří celé společnosti. Vlastníci to neradi slyší, ale je to tak, máme to zapsáno v Listině základních práv a svobod. Říká se tomu právo na kulturní dědictví. Při demolici ovšem zaniká definitivně a nevratně i kulturní hodnota stavby a to je skutečnost, která kohokoli, kdo si ji uvě- domí, opravňuje za ni bojovat. Dnes, zítra, kdykoliv!
Prosazovat památkovou ochranu staveb starých jen desítky let může vypadat jako nezvyklé počínání pro spolek, který má v názvu „starou Prahu“. To je však jen zdání a nepochopení relativity běžícího času. Zarazilo by někoho, pokud by Klub Za starou Prahu v roce 1900 bojoval za záchranu nějaké významné stavby z doby kolem roku 1850?
Bojujeme proti fatální ztrátě
Klub je především obdivovatelem kvalitní, nikoliv normalizační architektury, takové, která činí prostředí města nezaměnitelným. Kreativita, neobvyklost i kontrast přitom nemusejí být vždy znakem nepokory, svévole či působit vizuální poškození města. Proto necítíme areál Transgasu jako vřed na hladkém těle Vinohradské třídy tvořené kompaktními bloky a průběžnou linií uliční čáry, ale naopak jako znaménko krásy, vítané rozptýlení její monotónnosti. Proto uplatňujeme své právo usilovat o zachování této mimořádné stavební památky, jejíž ztráta by byla fatálním ochuzením dějin a portfolia české architektury poválečného období.