Jidáš, antihrdina Velikonoc
Zrádce Ježíše je první obětí pašijového příběhu – skutečnou i symbolickou
Lidový název dnešního dne, Škaredá středa, má prosté vysvětlení: to, že se Jidáš, jeden z dvanácti učedníků, „škaredil“na Ježíše a rozhodl se ho zradit. Komu a proč? Napoví úryvek z evangelia, který se dnes čte v katolických kostelích. Jeho prostřednictvím se ocitáme v předvelikonočním čase v Jeruzalémě a Jidáš, podle křesťanské tradice hamižný a chtivý peněz, potají umlouvá s autoritami židovské církve částku třiceti stříbrných, za které jim Ježíše vydá do rukou.
Židovské náboženské špičky – v evangeliích se potkáváme především s farizeji a zákoníky, tedy židovskými teology a znalci náboženských příkazů a regulí – byly nad Ježíšem v rozpacích. Jeho kázání, skutky a zázraky nejednou překračovaly pravidla. Uzdravoval například nemocné i v sobotu, kdy se židé povinně straní jakékoli práce. Strašlivé pohoršení působil výroky o odpouštění hříchů – které je ale vyhrazeno jen Bohu, jemuž se tak stavěl na roveň. Za to byl trest smrti.
„Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ,“říkali si další kněží, jak o nich vypráví evangelista Jan. Usnesli se, že „je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“.
Chamtivec, zrádce, anebo spolupracovník na záchraně lidstva?
Jidáš, tedy vlastně Juda, pocházel ze vsi Karjótu v Hebronu. Texty, které se staly součástí křesťanské tradice, mu příliš nelichotí. Ve společnosti dvanácti učedníků má úlohu pokladníka, několikrát se však ukáže jako úlisný chamtivec.
Některé apokryfní texty Jidáše hodnotí lépe, a kupříkladu Evangelium podle Jidáše z 2. století jej představuje dokonce jako Ježíšova spolupracovníka na díle spásy. Taková interpretace se nicméně mezi křesťany neujala. Až ve 20. století ji v románu Poslední pokušení oživil řecký spisovatel Nikos Kazantzakis.
Sousloví „Jidášův polibek“jako opis pro zdánlivě přátelské, avšak zrádné jednání známe i z moderních jazyků. Právě polibkem na tvář totiž Iškariotský označil po společné večeři Ježíše v Getsemanské zahradě, aby vyslaní vojáci poznali, koho zatknout. Podobně pro všelijakou nepoctivost a křiváctví používáme obra- Zajetí Krista, označované také jako Jidášův polibek, patří k nejslavnějším zpodobením Jidášova skutku. Je součástí Giottových fresek z let 1304–1306 zdobících kapli Arena v Padově. Povšimněte si vlevo apoštola Petra, který právě uřízl ucho jednomu z vojáků (viz zítřejší díl).
ty „jidášský groš“nebo „prodat za třicet stříbrných“.
Odměnu si Jidáš neužil. Když viděl, že byl Ježíš zatčen a bude popraven, hnulo se v něm svědomí a peníze šel vrátit. „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev!“zoufá si. Jenomže kněží se mu vysmějí: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“A tak Jidáš odhazuje peníze v chrámu a ze zoufalství se jde oběsit. Peníze za Ježíšovu krev už kněží do chrámové pokladny vracet nechtěli, a tak za ně koupili pole k pohřbívání poutníků-cizinců.
S „nevěrným Jidášem“po koledě
Záhy se stal Jidáš nejvýraznějším záporným hrdinou pašijového příběhu. Staročeské Velikonoce znají obyčej „honění
Jidáše“. Původně náboženský obřad časem z kostela zmizel, zůstala po něm ale chlapecká hra, doložená už v 16. století. Z kostela vyběhne chlapec, nejlépe zrzavý, a za ním běží další hoši s klapačkami a řehtačkami a prozpěvují píseň o „Jidáši nevěrném“, který vydal Ježíše na smrt. Děti zastavují u domů a stavení a vybírají koledu.
Někde se hra opakovala až do Velkého pátku. To proto, že na věži přestaly zvonit zvony – „zavázaly se“anebo „odletěly do Říma“, jak se říkalo, aby jejich zvuk nerušil kajícný ráz svátků. Chlapci s řehtačkami tak nahrazovali časomíru.
Klasik národopisu Čeněk Zíbrt popisuje, jak silně se na „honění Jidáše“těšívali venkovští chlapci v 19. století a jak
prestižní záležitostí pro ně bylo klapání a hrčení (více si o tomto zvyku povíme zítra). Přidává zápis z Počátků na Vysočině, kde „Jidáš“musel běžet dokonce ve slaměném šatu, doběhnout na místní hřbitov a tam se nechat polapit. Stíhači z něj slámu strhali, zapálili ji a oheň přeskakovali.
Honička s takřka pohanským vyvrcholením měla ovšem zastávku v kapli svaté Anny, kde se Jidáš i ostatní chlapci zbožně pomodlili pětkrát otčenáš a pětkrát zdrávas, patrně k uctění pěti Ježíšových ran, které mu na kříži způsobily hřeby a kopí vojáka, jenž ho hlídal.
Autorkou všech textů velikonočního seriálu je Alena Scheinostová, redaktorka Katolického týdeníku