Želary zahlcené samy sebou
žet lyrické s epickým. Ten prvně jmenovaný pól v inscenaci zastupují ženské figury s maskami a stylizovanými pohyby (posléze si tady při fašankovém veselí navléknou škrabošky všichni), ale třeba také živá šestičlenná kapela, hrajícímuziku Davida Rottera, který někdy používá náladotvornou scénickou hudbu a jindy zase aranžmá či názvuky lidových písní.
Rozhlasová hra na jevišti
Onen epický rozměr inscenace tryská ze snahy zobrazit co nejvíce lidských osudů, které se tady namnoze rozpíjejí v nepřehlednou a nedramatickou skrumáž. I s vědomím, že hlavní postavou inscenace jsou samy Želary. Co ale výsledný tvar retarduje nejvíce, jsou časté promluvy figur. Ty buď nedramaticky popisují (a naoko posouvají) dění, nebo prostě ve zcizujících momentech citují Legátové prózy. Celý kolosální večer na velkém jevišti Mahenova divadla v těchto okamžicích (a není jich poskrovnu) těžkne do podoby statického scénického čtení či rozhlasových her. I když právě v jejich žánru prozaička v mládí vynikala, těží se dramatické oblouky a řeč divadla z podstatně jiných postupů. Problémy a vztahy se v divadle hrají, není kýžené je prostě odvykládat.
Další problematický rozměr inscenace představuje znaková scéna Lucie Labajové, která postavila šikmu, v jejímž těžišti stojí zarezlý vlakový vagon. Ten se režij- ním přesouváním figur v něm mění v nový příbytek Jozy a jeho Hanule, jindy v hospodu, kostel či původní dopravní prostředek. S organizací prostoru si tady ale režie příliš neláme hlavu. Přestože na divadle nesnáším doslovnost, nahodilé a často až nelogické zacházení s děním a místem na jevišti komfort ani imaginaci diváků nepovyšuje. Za zdařilé lze považovat kostýmy Hany Knotkové, využívající předválečnou městkou módu a nápaditou červenobílou či prostou šedou barvu v obřadnosti i civilu stylizovaných venkovských krojů.
Gombárova snaha o moderní scénický tvar vrcholí na závěr. Průběžně se tady mluví o lásce k ochotnickému divadlu, dělají se tady masky, aby ve finále režisér totální rozvrat osvobozované a vystřílené vsi inscenoval jako pomyslnou zkouškumístního divadelního spolku, který tady Honza (Šašek) jakoby režijně vede. Výsledkem je další tříštění a oslabování celkového tvaru. Ten básnivou, znakovou a stylizovanou řeč utápí místy ve zcizujících výstupech či přelidněnosti bezmála třiceti osudů.
Je paradoxem, že i když se herci v tomto naznačeném režijním předivu často ztrácejí či jsou bezmocní, dominují večeru dva velmi solidní ústřední výkony. V roli městské ženy Elišky/Hany, zamilované nakonec do místního horala Jozy, se opravdu blýskla Magdaléna Tkačíková, která přesvěd- čivě uhraje onu proměnu vzdělané medičky, jež naplno propadne kouzlu zdánlivě neotesaného kraje, srdnatých lidí, přírodní magie i lidových zvyků. Tkačíková spolu s Petrem Halberstadtem v roli jejího přiděleného muže Jozy tvoří těžiště v poněkud rozvleklé a vlastně i monotónní inscenaci. Halberstadt nesází na zjednodušenou polohu dobrotivého jelima- na, ale nabízí soustředěný obraz srdečného, bez slovních cukrbliků zamilovaného a oddaného chlapa.
Snaha o velké prokombinované plátno se v případě inscenace Želary (srdce mé) zadrhla na architektuře scénáře i způsobu režijního tlumočení próz, z jejichž uhrančivé, místy bolestně baladické magie vyzvedla bohužel málo. Autor je divadelní publicista