Nic není zadarmo
Hrdinou filmu renomovaného rumunského režiséra Cristiana Mungia je lékař Romeo Aldea, kterému táhne na padesátku a jehož dcera Eliza právě maturuje. Pro Romea je to zásadní okamžik: do dceřiny budoucnosti vkládá veškeré své zbylé naděje. Sám vidí svůj život jako z velké části prohraný. Za osudovou chybu považuje někdejší návrat do rumunského maloměsta, když podlehl porevoluční- mu optimismu a vrátil se ze zahraničí. Elizu se proto ze všech sil snaží dostat na studia do Anglie. Vše je na dobré cestě a Eliza má přislíbené stipendium, podmínkou je ovšem bezvadně složená maturitní zkouška.
Těsně před jejím konáním ovšem dojde k neblahé události: Elizu kdosi přepadne a pokusí se ji znásilnit. Psychicky rozhozená dívka, která má navíc poraněnou ruku, má jen malou šanci, že zkoušku perfektně zvládne. O stipendium by ale přišla, i kdyby ji skládala v pozdějším termínu.
Romeo v tu chvíli napře veškeré úsilí k tomu, aby jeho plán neztroskotal. Což ale znamená opustit standardní postupy a snažit se dosáhnout pro svou dceru různých úlev, výjimek a přimhouřených očí. Díky Romeovu povolání to vlastně není zase tak složité. Jako lékař v místní nemocnici se dobře zná s lidmi, kteří ve městě něco znamenají, a ře- tězec známostí sahá až do vysoké úrovně státní správy. Vše funguje na principu „přátelských“služeb a protislužeb. Aby Romeo splnil svou úlohu v tomto systému, musí zařídit posun v pořadníku pro úředníka, který čeká na transplantaci jater. Ví, že je to nepoctivé, ale je ochoten se obětovat – svého morálního profilu si už beztak moc necení. Tou nejnáročnější a vpravdě osudovou výzvou však je, když už v umetání cestičky nelze pokračovat bez Elizina vědomí a aktivního přispění.
Tehdy nabývá Romeova situace povahy truchlivé existenciální anekdoty: vše, co činí, dělá proto, aby svou dceru vyvedl z prostředí korupce a malosti, které sám tolik nesnáší. Jenže právě kvůli této snaze se má Eliza do špinavého systému zaplést a on má být tím, kdo ji k tomu přesvědčí.
Režisér Cristian Mungiu získal za režii Zkoušky dospělosti cenu na loňském festivalu v Cannes – a jeho typický režijní přístup je skutečně tím, co ze sledování tohoto snímku činí mimořádný zážitek. Díky Mungiově přesvědčivé metodě nepůsobí Zkouška dospělosti jen jako modelová moralita, i když svou podstatou k ní má samozřejmě blízko.
Dramata existují, jen je vnímat
Absolutně přirozené herectví, nenásilně rozvíjené situace a záběry nenarušované nadbytečnými střihy navozují dojem naprosté autenticity, diváci si mohou připadat, jako by skrytě sledovali život svých sousedů nebo možná svůj vlastní. Přitom ovšem Cristian Mungiu dokáže velmi důrazně zacílit na zvolené téma a onen „běžný život“ukázat jako drama, které s přehledem unese rozměr celovečerního filmu.
Nejde o nic nového, podobné postupy mají v evropské kinema- tografii bohatou tradici. Skutečně živé jsou však momentálně právě v tvorbě rumunských filmařů, kteří za své snímky sklízejí zaslouženou chválu. Jistým paradoxem je, že filmy jako Zkouška dospělosti rozvíjejí univerzální témata a rumunská realita (nebo to, co je z ní předvedeno) je naprosto srovnatelná třeba s tou českou. Teoreticky by tedy podobně intimní, přemýšlivé a umělecky cenné snímky mohly vznikat i u nás. Jenomže téměř nevznikají. Možná proto, že podpora tu často směřuje k jinému typu tvorby, k projektům zdánlivě ambicióznějším, ale nakonec zcela zapomenutelným. Zkouška dospělosti naopak v paměti rozhodně vydrží.
Ne každý příběh, který se odehrává v Transylvánii, musí být spektakulární horor. Snímek Zkouška dospělosti je komorní drama ze současnosti, což ale neznamená, že vnímavé diváky nemůže ničím vyděsit.
Zkouška dospělosti