Dávaj vajca, vyplácaj sa!

Pomlázka, šlehačka, šlahačka, mrskačka, šmerkost (Schmeckostern), mrzkout, dynovačka, binovačka, dingus – takto popsal velikonoční zábavu ve spise Staročeské výroční obyčeje (1889) Čeněk Zíbrt. Lid si původ mrskačky vykládal tak, že když Kristus Pán vstal zmrtvých, lidé stáli na ulicích Jeruzaléma a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“Židé je rozháněli mrskáním. To už dnes asi nikdo neřekne.

Když jsem se před lety ptal starých mužů v Hrubé Vrbce, proč se chodí po šlahačce, odpovídali mi: „Aby neoprašivěly baby.“Pamatuju ještě v úterý „babskú opłátku“. V Javorníku se pletly velké korbáče „osmeráky“, kulaté „devateráky“a „dvanácteráky“. Byla to vizitka mladého muže. To už moc lidí neumí. My jsme ve škole měli v rámci ručních prací tak pozoruhodné kurzy, že to počítačové generaci nejde vysvětlit. Učili jsme se uplést korbáč neboli žilu, malovat kraslice, ale také vyšívat, dělat figurky z kukuřičného šustí. Učili jsme se listy kukuřice prát a máchat, aby šly zpracovat. Před lety mi cestovatel a dobrodruh Rudolf Švaříček přivezl z Afriky figurky z banánových listů. Žasl jsem, jako by to dělaly naše stařenky. Ta křehkost, imaginace, fantazie. Hned jsem si vzpomněl na slaměný betlém Františka Zuzky ze Zlína. Spisovatel Josef Holcman ho nazývá slaměným básníkem. František umí udělat ze slámy prakticky jakýkoliv tvar, od rostliny přes člověka po zvíře.

Píšu to proto, že každý výroční obyčej byl spojen s přípravou, která byla dobrodružná (hledání košíkářského proutí na potoku), tvůrčí a kultivující. To by si měl prožít ten, kdo zase bude ušlechtile kádrovat šlahačku jako barbarský zvyk.