Polední démon
Cítíte se naprosto vyčerpaní, v noci nemůžete spát, nedokážete se soustředit na práci, ztrácíte chuť k jídlu, a když kolem vás proletí bacil, už ležíte s horečkami v posteli. Začali jste také více pít alkohol a kouřit, ztrácíte sebedůvěru a váš osobní život už rovněž nestojí za moc.
Jestliže na vás tento popis sedí, pak vězte, že s největší pravděpodobností trpíte takzvaným syndromem vyhoření. Rozhodně v tom nejste sami. Podle jednoho výzkumu nepřijde do práce každý den v roce kvůli stresu na jeden milion lidí. Odhaduje se, že syndrom vyhoření připraví světovou ekonomiku ročně o 150 až 300 miliard dolarů. Podle jedné německé studie má jeho příznaky polovina tamních lékařů. Výzkumníkům kupříkladu řekli, že se cítí unaveni každou jednotlivou hodinu dne a stačí pouhá myšlenka na práci, která je čeká následující ráno, a už se cítí zcela na dně.
Zdá se, že žijeme v éře věčně unavených lidí. Podle jedné teorie náš mozek zkrátka není vyvinut tak, abymohl bez potíží fungovat v moderním pracovním prostředí. Jak píše novinář David Robson ve svém článku na webu BBC, zvýšený důraz na produktivitu vede k tomu, že všichni permanentně prožíváme akutní reakci na stres. Tento stav se původně vyvinul jako reakce na hrozící nebezpečí a velel tělu buď bojovat, nebo utéct. Pro přežití člověka věc veskrze prospěšná. Když jsme ale tomuto stavu vystaveni den co den, naše tělo i mysl rychle chátrají. Stres navíc neútočí jen v práci. Města, v nichž žijeme, i technologické hračky, kterými se obklopujeme, nám nedávají odpočinout 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Když se nemáme šanci dobít, skončíme jako naše mobilní telefony – s věčně vybitou baterkou. Tolik převládající teorie.
Svou knihou „Vyčerpání: Historie“ji ale poněkud nabourává literární kritička a historička Anna Katharina Schaffnerová. Když se probírala historickými literárními prameny, zjistila, že pocit naprosté vyčerpanosti není rozhodně výlučným fenoménem posledních dekád. Jako první popsal stav totálního vyčerpání již ve druhém století po Kristu římský lékař Galénos. Křesťanský učenec Evagrius z Pontu o dvě století později zase popisoval vyčerpání jakožto „poledního démona“, který přiměje mnichy „odvracet oči od knihy a civět na zeď“. Únava byla vnímána jako duchovní slabost, později byla spojována s pohyby nebeských těles. V 19. století se o ní pak začalo mluvit jako o takzvané neurastenii a doktoři její vznik připisovali sociálním změnám, které přišly s průmyslovou revolucí.
Vysvětlení se v průběhu staletí měnila a je skutečností, že ani dnes nevíme, zda se pocity naprostého vyčerpání a vyhoření rodí v našem těle, či v naší mysli. Pravda podle vědců zřejmě bude, jak už to tak bývá, někde uprostřed. Budiž nám mírnou útěchou, že ve svém utrpení nejsme sami a že stejná muka zažívali i naši dávní předkové.
Pocit naprosté vyčerpanosti není rozhodně výlučným fenoménem posledních dekád. Únava byla vnímána jako duchovní slabost, později byla spojována s pohyby nebeských těles a pak se jí začalo říkat neurastenie.