Být křesťanem na Blízkém východě
Většina politologů již nepochybuje, že v souvislosti s událostmi posledních let dochází na Blízkém východě k zásadnímu změnám. Dřívější uspořádání oblasti, vycházející vmnohém z tajné Sykesovy–Picotovy dohody z května 1916, je v troskách a důsledky pociťujeme i v migrační krizi. S ní se k nám ovšem nepřesouvají jen lidé, nýbrž také mezilidské, kulturní a civilizační problémy zemí, z nichž pocházejí.
Koptové na ráně
Křehkost situace nedávno připomněl relativně poklidný Egypt. V neděli 9. dubna provedli islámští radikálové dva teroristické útoky na koptské chrámy. Ve městě Tanta, asi sto kilometrů severně od Káhiry, byla bomba uložena pod lavicí a její výbuch zabil 27 věřících a přes 70 jich zranil. Před alexandrijskou katedrálou svatého Marka se odpálil sebevrah a zabil 16 osob, mj. také muslimského strážce, který mu zabránil ve stupu do chrámu.
Nejde ovšem o první útoky na koptské křesťany: od počátku egyptské fáze tzv. arabského jara v lednu 2011 došlo k obdobným útokům nejméně dvacetkrát – již během povstání proti režimu bylo zabito na 80 křesťanů a vypáleno 37 koptských chrámů. Když 9. října 2011 vypukly při pokojné káhirské demonstraci proti laxnosti policie při stíhání hanobení a ničení křesťanských památek násilnosti, vjely tanky do demonstrantů – výsledkem bylo 28 mrtvých a na 200 zraněných (incident se odehrál před budovou zvanou Maspero, proto se dnes hovoří o „masperském masakru“). Častým terčem teroristických útoků je také koptská katedrála sv. Marka v Káhiře; při posledním útoku na její boční kapli sv. Petra a Pavla zde 11. prosince 2016 zemřelo 29 osob, 47 bylo zraněno.
Irácké inferno
Společenská nejistota vede rovněž k radikalizaci muslimské městské chudiny, a to nejen v Káhiře a Alexandrii, nýbrž také v provinciích vzdálených od centra: k útokům na Kopty došlo například v Asuánu, Asjútu, Chusu, Bání Suvajfu, Fajjúmu, Gíze a Helwánu. Jiné země v oblasti jsou však na tom podstatně hůře.
Když v březnu 2003 zahájila koalice západních armád v čele s USA vpádem do Iráku další fázi „války proti terorismu“, zřejmě nikdo nečekal, jaké strašlivé důsledky to přinese. Dnes můžeme konstatovat, že likvidace irácké státnosti s sebou přinesla rozklad nejen samotného Iráku, nýbrž celého regionu. Západu se nepodařilo vyhrát ani válku, ani mír, ani budoucnost místních obyvatel.
Kromě křesťanů, jichž v Iráku zemřelo několik tisíc a statisíce uprchly do autonomního Iráckého Kurdistánu, Turecka, Sýrie, Jordánska, Libanonu nebo na západ, se nestabilita a pronásledování dotkla také dalších místních menšin, zejména jezídů amandejců. Mediálně známým symbolem ukrutností tzv. Islámského státu se stalo napadení hory Sindžár, tradičního místa přebývání jezídů, v srpnu 2014. Islamističtí bojovníci tehdy zabili na 5000 mužů, tisíce žen znásilnili a vzali do otroctví, oblast pak zdevastovali. Irácké jezídky Nadja Muradová a Lamíja Adži Bašárová, které masakr přežily, obdržely minulý rok evropskou Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Daleko méně pozornosti se dostalo jiné velké tragédii, která tuto komunitu postihla 14. srpna 2007, kdy došlo ke koordinovanému útoku čtyř nákladních automobilů naložených výbušninami na jezídská shromaždiště v Kahtáníji a Džazíře, při nichž podle údajů iráckého Červeného půlměsíce zemřelo 796 osob. Po útoku na „Dvojčata“v New Yorku 11. září 2001 to byl druhý nejhorší známý teroristický útok v dějinách.
Sýrie bojující
Syrským menšinám – nejenom křesťanům, ale také alavitům a drúzům – je západními „odborníky“na šíření demokracie často vyčítán oportunismus, a sice většinová podpora režimu Baššára Asada. Odhlédnuto od alavitů, tedy komunity, jejíž členové v současné Sýrii tvoří zhruba 12 procent obyvatelstva a hlásí se k ní i Asadova rodina, je tato výtka nejenom licoměrná, nýbrž také nesmyslná. Syrští křesťané i drúzové totiž moc dobře vědí, co by se stalo, kdyby režim padl a k moci se dostala „umírněná opozice“či tzv. Islámský stát. Zatímco drúzové se v současné občanské válce rozdělili na dvě skupiny, z nichž ta početnější podporuje vládu, křesťané za ní stojí v drtivé většině. Mají totiž na zřeteli osud svých souvěrců z Iráku: v případě Asadovy porážky by dříve nebo později byly jejich domy označeny arabským písme- nem nún (tj. nasárá, křesťan) amuseli by volit mezi konverzí k islámu, útěkem či smrtí. Sunnitští extremisté hrozí drúzům, nezřeknou-li se svých „sektářských bludů“, rovněž likvidací. Několik desítek jich bylo již zabito bojovníky islamistické Fronty an-Nusrá na severu země.
Symbolika čistě náhodná?
Neměla by nám uniknout další rovina boje o ovládnutí prostoru (fyzického i mentálního) „území války“, tj. toho neislámského, nebo „nedostatečně“islámského, jak o něm mluví představitelé tzv. Islámského státu. Načasování atentátů nebývá dílem náhody, nýbrž promyšleným strategicko-mediálním tahem, zahrnujícím symbolickou rovinu, kterou sice běžný člověk nezachytí, ale recipienta, jemuž je určen, zasáhne na citlivém místě. Tak jako se nejnovější útok na egyptské kopty neodehrál na Květnou neděli (tj. v předvečer nejdůležitějšího křesťanského týdne v roce) „náhodou“, tak nepostrádají symboliku ani některé další útoky islamistů: arménský Chrám mučedníků v syrském Deir es-Zoru, postavený na místě, kde v letech 1915 až 1916 zemřelo za arménské genocidy na vyčerpání, hlad a nemoci na 200 tisíc Arménů, islamističtí rebelové poničili a znesvětili 21. září 2014, tedy na svátek Dne nezávislosti Arménské republiky.
Temné výhledy do budoucna
Život členů jednotlivých etnických a náboženských menšin v regionu závisí zcela zásadně na jeho státní a politické stabilizaci. Pokud k ní nedojde, ohrožení nepomine. To, co činí blízkovýchodní společnosti zranitelnými, totiž není radikální islám či teroristické aktivity jednotlivých islamistických skupin. Tyto problémy lze postupně vyřešit s pomocí policie a armády. Tak jako v ostatních případech totiž bezpečí většiny i jednotlivých minorit záleží na funkčnosti státu, na jeho schopnosti hájit práva všech občanů a čelit případným hrozbám.