Katolíky sužuje krize identity

Žijeme v náboženské svobodě, a proto by společenský význam Velikonoc opět mohl narůstat. To se však neděje

znaky toho, kým je člověk. Jsi nespokojena se svým ženstvím? Staň se mužem! Pohlaví je věcí volby, stejně jako to, zda má život člověka vůbec nějaký smysl. Tomuto dilematu již v celém, pokrokem rozvinutém světě podlehly miliony nenarozených dětí či lidí starých a nemocných.

Křesťané – a s nimi i zdravý rozum používající bezvěrci – se tomuto trendu občas brání, ale nejsou příliš slyšet. A když, jsou za extremisty. Jiní se požadavkům na korektnost přizpůsobili. Někdo z přesvědčení, jiný ze strachu, neboť dalším projevem fikce státní neutrality je, že za veřejnou propagaci tradiční morálky přicházejí v některých zemích postihy v zaměstnání či společenská ostrakizace. Hovořit o homosexuálním chování v biblických termínech je již mnohde ošetřeno i paragrafy antidiskriminačních zákonů.

Přizpůsobení se duchu doby

Vinit z oslabování role náboženství v západních společnostech jen programově agnostický stát by však bylo nespravedlivé. Před vlastním prahem by si měli zamést sami křesťané. Vždyť požadavek na náboženskou neutralitu státu – alespoň v praxi – uznala v dokumentu Dignitatis humanae i většina biskupů na Druhém vatikánském koncilu v letech1962 až 1965.

Zdá se však – a vnitřní církevní děje v uplynulých letech tuto domněnku dokazují –, že sbližování se s liberálním, od křesťanských hodnot odloučeným státem není dáno jen oprávněnou tolerancí křesťanů k jinověrcům, ale i krizí identity katolíků. Vlivem liberálních a pokrokových proudů mezi teology a biskupy se v éře po koncilu prosadily myšlenky s katolickou věroukou či mravoukou neslučitelné.

Promítají se do života věřících praktickými změnami – radikální proměnou liturgie relativizující obětní charakter mše či široce praktikovaným ekumenismem zpochybňujícím jedinost Kristovy církve a její totožnost s církví katolickou. Těchto změn jsou desítky a souhrnně představují přizpůsobení se duchu doby. Jsou výrazem odvratu od Boha k člověku, od věčných pravd a hodnot k naukovému subjektivismu a permanentnímu vývoji.

Papež František a homosexualita

Dosavadním vyvrcholením tohoto procesu nazvaného Pavlem VI. „sebeničení církve“, je pontifikát současného římského biskupa Františka. Byl kandidátem „reformistů“již na konkláve, z níž vzešel Benedikt XVI. Od počátku jeho působení na Petrově stolci bylo zřejmé, že se pokusí proměnit katolickou církev k obrazu svému, respektive těch, kdo ho podporovali – obhájců decentralizace v řízení církve a teologického modernismu popírajícího nadčasovou platnost zjevených pravd.

Proto Františkovi liberální média, jindy ke katolické církvi kritická, naslouchají i tleskají. Vzpomeňme na ohlas papežovy poznámky o homosexuálních kněžích: „Kdo jsem já, abych soudil?“O přelomovém významu tohoto výroku svědčí i to, že za něj byl František předním LGBT časopisem vyhlášen mužem roku. O papežově náklonnosti k homosexuálům také svědčí, že v Domě sv. Marty, kde přebývá, přijímá s otevřenou náručí, a to i v rámci „reformovaného“diplomatického protokolu, i osoby stejného pohlaví žijící v takzvaném registrovaném partnerství.

O pozitivních aspektech homosexuálního soužití se s Františkovým požehnáním psalo v první závěrečné zprávě ze synody o rodině v letech 2014 až 2015. Tyto pasáže se sice do Františkovy apoštolské exhortace o rodině Amoris laetitia (2016), reflektující průběh a závěry synody, nepromítly, ale je zřejmé, že jeho postoj k homosexualitě neodpovídá stanovisku katolické církve, jejíž mravouku má papež z povahy svého úřadu hájit.

Destruktivní dopady

Absence otevřeně homosexuální agendy v Amoris laetitia však z tohoto dokumentu nečiní text věrně tlumočící a organicky navazující na tradiční katolické učení o manželství. František v něm mimo jiné uvádí, že je za určitých podmínek přípustné, aby osoby žijící v konkubinátu přistupovaly ke svatému přijímání. Z mnoha míst exhortace vysvítá, že je stoupencem z hlediska rozumu i katolické víry zcela nepřijatelné situační etiky popírající objektivitu a závaznost mravního řádu.

Destruktivní dopady Františkova pojetí manželské etiky si uvědomují i někteří kardinálové a biskupové a na nejvíce problematická místa exhortace upozornili nejen papeže, ale následným zveřejněním svého dopisu i věřící. Papeže v něm vyzvali, aby obhájil slučitelnost napadených pasáží s učením katolické církve.

Od vznesení tohoto požadavku uplynulo již více než půl roku, ale František se touto žádostí odmítl zabývat. V důsledku toho nespokojenost konzervativnějších katolíků z řad kléru i laiků angažujících se v podpoře manželství a rodiny narůstá. A nejen proto, že papež zpochybňuje objektivní hříšnost cizoložství.

Loni v únoru o jedné z nejvlivnějších italských propagátorek potratů a radikálního feminismu Emmě Boninové prohlásil, že je neprávem opomíjenou političkou srovnatelnou s Konradem Adenaurem či Robertem Schumannem. Znepokojuje rovněž Františkova spolupráce se zastánci globální populační kontroly. S jedněmi konzultoval obsah své encykliky věnované problematice životního prostředí, jiným je pak poskytován prostor k šíření protikatolických postojů na konferencích pořádaných Svatým stolcem.

Reforma papežství

Františkovu náklonnost ke globálním řešením ukazuje i encyklika o životním prostředí Laudato si (2015), v níž volá po světové politické autoritě zmocněné svá rozhodnutí vymáhat a jejich neplnění trestat. František se v encyklice autoritativně vyjadřuje k otázkám, v nichž není kompetentní. Je znamením rozpornosti současného pontifikátu, když papež se sklonem „reformovat“papežství k větší demokratičnosti zneužívá svůj učitelský úřad k propagaci vědecky neprokázané teorie člověkem způsobeného globálního oteplování.

Sympatie globalistů si František získal i postojem k migraci. Kdo staví zdi, není křesťan, prohlásil o Donaldu Trumpovi. Nelze od papeže čekat netečnost ke starostem a utrpení člověka, ať je jakékoli rasy či etnika, svými výroky i gesty však podporuje přesídlovací procesy, jež hrozí přerůst v konfrontaci odporujících si kultur.

V této souvislosti si nelze neklást otázku o oprávněnosti Františkem opakovaného tvrzení, že násilí není v povaze islámu. Všechna náboženství mají své pro společnost nebezpečné fundamentalisty, tvrdí papež, jako by konzervativní křesťané měli ve zvyku utínat jinověrcům hla- vy. Džihád pak nepochopitelně přirovnává k Ježíšovu misijnímu příkazu: „Jděte do celého světa a kažte evangelium celému stvoření.“

Odpovědnost církevní hierarchie

Velké rozpaky vyvolává i spřízněnost papeže Františka se socialistickými politiky Latinské Ameriky či teology osvobození zneužívajícími křesťanství k politickým účelům v duchu marxistického třídního boje. Modernismem nespoutaným katolíkům rovněž vadí jeho zarputilé odmítání všech apologetických aktivit církve a jejích členů, jejichž cílem je konverze jinověrců.

Bůh není katolík, prohlašuje papež a nově řadí takzvaný proselytismus spolu s netříděním odpadu či používáním klimatizace – na rozdíl od zmíněného cizoložství – do kategorie hříchů. Shrnuto, z hlediska víry nebyl, snad jen s výjimkou arianismu ve 4. století, v dějinách katolické církve větší zmatek než dnes. A odpovědnost za ni nenesou prostí věřící, ale církevní hierarchie v čele s papežem.

Proto lze jen stěží očekávat, že bývalé křesťanské společnosti Západu naleznou za těchto nepříznivých okolností cestu k vnitřní obrodě a sebevědomému návratu ke svým kořenům. Pokroková církevní hierarchie, jež má blíž k lidem, jako je Barack Obama, George Soros či europapaláši, než k vlastnímu zakladateli, na této cestě spíše překáží, než pomáhá.

Z hlediska víry nebyl, snad jen s výjimkou arianismu ve 4. století, v dějinách katolické církve větší zmatek než dnes. A odpovědnost za ni nenesou prostí věřící, ale církevní hierarchie v čele s papežem.

Netřeba věšet hlavu

To však není důvod k neplodnému fňukání, rezignaci či zoufalství. Jedno z hlubokých velikonočních poselství se skrývá v náhledu na to, jak odlišně se učedníkům Kristovým jevil svět v onen útrpný pátek a o velikonoční neděli. Při pohledu na zmučeného Ježíše skrývajícího své božství za krvácejícími ranami věřila ve spásné poslání Mistra jen hrstka nejvěrnějších. Vždyť i Petr, skála, na níž Kristus svou církev založil, pochyboval.

Dnes je Kristovo mystické tělo, katolická církev, opět bičováno, takže při pohledu na ni si mnozí kladou otázku, co je na ní božského. Při zpětném pohledu na takřka 2000 let staré události však víme, že není třeba věšet hlavu. O letnicích, pouze 50 dnů od Kristova vzkříšení, původně znejistění a vystrašení budoucí apoštolové stáli pevně a svědecky ve víře, jež stála u kolébky naší slavné křesťanské minulosti. A dá-li Pán, i budoucnosti.

Autor je vydavatelem časopisu Te Deum