Tanec o životě, smrti a holokaustu
Na repertoáru pražského Národního divadla se objevil nový balet, který do metropole doputoval „nedopatřením“. Choreograf Petr Zuska původně Chvění nastudoval pro Národní divadlo v Brně, ale pražská první scéna si ho vyžádala pro sebe.
Název Chvění vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici. Choreograf Petr Zuska, který stojí v čele baletu naší přední scény, svůj projekt prvně nastudoval pro brněnský soubor, kde ho v listopadu loňského roku uvedl ve světové premiéře. Proto se jeho zařazení do repertoáru Národního divadla (ND) v Praze stalo jakýmsi „nedopatřením“, když se na poslední chvíli zjistilo, že z technických důvodů není možné realizovat avizované Multiplicity, Forms of Silence and Emptiness španělského choreografa Nacha Duata.
Vedení ND Praha muselo přistoupit k nouzovému řešení a sáhlo po Zuskově Chvění, které bylo po ruce ( jak uvedl Zuska v jednom z rozhovorů, exkluzivita brněnské realizace nebyla v autorské smlouvě řešena). Navíc Petr Zuska nikdy neskrýval své ambice a během patnáctiletého působení v roli šéfa se jeho choreografie staly základem repertoárové skladby pražského baletu.
Hmatatelná bolest
Chvění zahajuje první věta 3. symfonie Henryka Góreckého. Otevírá se obraz plný bolesti, smutku, zrození a zániku, kdy se před diváky odehrává bizarní danse macabre (tanec smrti). Těla tanečníků sklouzávají po schodech z pozadí scény, vypadají jako černé mumie, celou hlavu mají staženou černou průhlednou látkou. Neidentifikovatelné bytosti se valí se jako řeka vpřed… Na kraji jeviště se vyděšeně zastavují a sestupují do prostoru orchestřiště – do věčnosti. Následuje jedna vlna těl za druhou, nikdy nekončící a stejně neúprosná jako koloběh života. Zuskova kompozice je přesně strukturálně vystavěna, s kanonicky rozvedenými variacemi, a zároveň výtečně nasvícena Keesem Tjebbesem.
Vstupuje muž v tmavých kalhotách, s obnaženou hrudí, s kufrem v ruce, na horní hraně schodiště stojí žena v bílých šatech – snad naděje v tom bezbřehém smutku. Za doprovodu sopránového sóla se setkává se svým partnerem, jako se synem či mužem, kterého nechce nechat odejít ze svého života. Tanečník vyndává z kufru černou vestu. Obléká si ji, drží se s partnerkou za ruce a za nimi pomalu schází tanečníci v černých oblecích, již s rozpoznatelnou tváří, v rukách drží kufry. Všichni se někam ubírají – jsou jako milióny Židů odcházejících do koncentračních táborů, jsou jako migranti prchající přes hranice, jsou jako bytosti bloudící světem a hledající svá útočiště.
I ústřední pár prožívá těžkou chvíli neodvratného loučení, v jeho duetech je něha i velká naléhavost. V momentu, kdy se tanečníci houpou jako malé děti v kolébce na svých zavazadlech, přes scénu pomalu přejíždí „stěna“z prostříhané lehoučké, jemně se třpytící černé tkaniny a dění se pod ní ztrácí. Zpoza této povlávající obrovské šály v průběhu produkce vystupují postavy tanečníků jako z temnoty, do níž se vše propadá, ale nic není zapomenuto, když se skrze ni k divákům natahují žadonící a žalující ruce.
Poslední list na platanu
Zuska si vychutnává okamžiky pohybového zastavení – ticha, nechává znít drásavé Góreckého tóny, které jsou samy mocné svým účinkem a občas přehlušují scénické pojetí. Choreografie v některých okamžicích postrádá stejně tíživou argumentaci, jakou má v sobě skladba zanechávající za sebou citelný dotek smutku. Na konci prvního dějství ústřední pár sedí na kufru se svěšenými hlavami. Vše je ponořeno do tísnivého přítmí, jen uprostřed jeviště se klikatí bílá linka jako hrozící prasklina nejen kůry zemské, ale i našich zdánlivých jistot.
Zuska chtěl svou produkci dramaturgicky vyvážit, proto se v následující části večera odklonil od Góreckého partitury a vybral si písně Hradišťanu z alba Chvění – Suita Dialogů. Zní meditativní i hravé tóny a text o posledním listu třesoucím se na platanu, jenž „dobře ví, že co je bez chvění, není pevné“se stává leitmotivem druhé půli inscenace. Ta vyznívá jako oslava života. Tanečníci nosí bílé, plisované dlouhé sukně stejně jako jejich partnerky. Vážnějšímmementem je hlavní dvojice – sólistka v černých šatech, její partner v bílé košili.
V samém finále ale tanečníci strhávají folie ze svých zavazadel a černý šál opět bere všechno s sebou jako tok času. Tanec v sobě nese různá poselství, významy a emoce. Ty intenzivně zachytila Nikola Márová, která prodchla svůj vyzrálý výkon zkušeností, procítěním pohybových nuancí a fyzickou úpěnlivostí. Spolu s Giovannim Rotolou tvořili vyváženou dvojici, sehranou v partnerské práci a vzájemném napojení.
Přesto Chvění nepřináší žádné zásadní inovace choreografova neoklasicky laděného rukopisu. Produkce přenesená z Brna je tak pro tanečníky opakováním již zažitého – tanečně i tematicky. Škoda, že výzva od Nacha Duata je minula.
Chvění