Turecko už není spojenec
Erdogan se ústavní cestou odřízl od sekulárního odkazu Kemala Atatürka
Prezident Recep Tayyip Erdogan má nyní v Turecku po neúspěšném pokusu části armády o převrat 15. července loňského roku absolutní moc. Na tomto stavu nic nemění ani úspěch jeho referenda: po schválení jím navržených ústavních změn nebude jeho moc větší ani menší, než je teď – tedy absolutní.
Proč tedy ten jeho excesivní důraz na referendum? Možná proto, že bude chtít legální imunitu za vše, co spáchal a co se ještě spáchat chystá. Možná proto, že chce, aby časem jeho – jím vybraný – nástupce dokončil to, co by on dokončit nestihl. A možná z čisté marnivosti a pýchy, aby všem (a taky sám sobě) dokázal, jaký je „frajer“.
Všechna moc patří prezidentovi
Změna ústavy má Turecko proměnit z parlamentní demokracie na prezidentskou, eliminovat úřad premiéra a veškerou výkonnou moc vložit do rukou prezidenta. Ale na rozdíl od jiných prezidentských (USA) či poloprezidentských (Francie, Polsko) systémů, tato změna nepočítá s rozdělením moci, s vyvažováním úřadu prezidenta legislativou či justicí. Naopak, veškerá efektivní moc má být v rukou prezidenta: jedná se tedy o kodifikaci současného výjimečného stavu, stanného práva. Tento prezidentský systém bude méně americký či francouzský, ale více ruský.
Když se Erdogan dostal k moci v roce 2002, názory na něj se lišily. Americký expert na islám Daniel Pipes (syn experta na Rusko Richarda Pipese) považoval Erdogana za velmi nebezpečného muže, „islamistu druhé generace“, svým dopadem nebezpečnějšího, než byl Usáma bin Ládin, „islamista první generace“. Ten jednal otevřeně a zlo jeho pozice i nebezpečí jeho osoby byly zřejmé všem od prvního počátku (tj. od 11. září 2001). Proto se proti bin Ládinovi sešikovala mezinárodní koalice a nakonec byl zlikvidován.
Dle Pipese Erdogan postupoval opatrně, skrytě, ale jeho cíl byl totožný jako bin Ládinův: islamistický stát. Naopak jiní, např. turecký islámský, ale zároveň klasicky liberální novinář Mustafa Akyol, kritik islamismu, ale i kemalistického protináboženského sekularismu, který považoval za jakobinismus, říkali: Přeháníte… Erdogan je islámský demokrat v témže smyslu, v jakém byli křesťanskými demokraty kancléři Adenauer či Kohl: tedy ekonomický liberál s úctou k náboženským tradicím své země. A vskutku, turecká ekonomická politika byla velice liberální, a země proto zaznamenala hospodářský rozkvět a růst. Postupně se však Erdogan začal „vybarvovat“a kolem roku 2012mi americký přítel a milovník Turecka řekl, že i turečtí klasičtí liberálové, kteří kdysi Erdogana hájili, mu sdělili, že se mýlili a prezidenta podcenili. A že čekají, že v Turecku – co se týká svobody – to půjde už jen od zlého k horšímu. Daniel Pipes měl tudíž pravdu od samého počátku.
V Turecku jsem byl jen na jaře 1998, na třetím kongresu Nové atlantické iniciativy. Tu založili v roce 1996 v Praze Václav Havel a Margaret Thatcherová a jejím smyslem bylo přivést demokratické postkomunistické země střední a východní Evropy do NATO.
Turecká noční můra
Kongres v Istanbulu probíhal v euforii, protože krátce předtím americký Senát schválil přijetí Polska, Česka a Maďarska do Aliance. Mně utkvělo v paměti, jak se tam Evropané hádali (britští konzervativní euroskeptici nadávali na EU, němečtí křesťanští demokraté ji hájili), jak Američané mluvili k věci (za demokraty Zbigniew Brzezinski, za republikány Richard Perle) – a jak vynikající byli Turci. Profesoři, diplomaté, politici, kemalistická sekulární a prozápadní elita. Jejich chápání Ruska i Blízkého východu bylo neskonale realističtější a nadřazené chápání Západoevropanů. Nejlepší prezentaci ze všech měl tehdejší místopředseda Tureckých ozbrojených sil generál Cevik Bir.
Izraelský bezpečnostní analytik Dan Schueftan na své přednášce před pár lety v Praze řekl, že velkou nadějí Blízkého východu je Írán a velkou noční můrou Turecko. Írán a Turecko si možná vymění pozice. Samozřejmě nikoli Írán za tohoto režimu ajatolláhů, nýbrž Írán budoucnosti. Íránská mládež je totiž nejvíce prozápadní na celém Blízkém východě a Írán za režimu jiného než současného by byl a bude přirozeným geopolitickým spojencem Západu. Turecko však za režimu současného bohužel kráčí směrem opačným, k islamistickému neootomanskému snu rádoby sultána Erdogana. Turecko po referendu už není to staré dobré sekulární kemalistické Turecko, náš spojenec. Je něčím zcela jiným a nám nepřátelským. Erdogan je Antikemal. Co Kemal kdysi nastolil, to nyní Erdogan odstraňuje.
Mimochodem, generál Cevik Bir je ve vězení. Nikoli za loňský pokus o převrat – on je ve vězení už od roku 2012.
Turecko bude opět svobodné – a spolehlivým spojencem Západu – až tehdy, když bude bezpečné pro lidi jako Cevik Bir a ve vězení bude někdo jiný. Kdo?
Recep Tayyip Erdogan.