Nejvyšší soud „amatéry“unese
Nesoudci můžou do konzervativní instituce vnést čerstvý vítr i nové výzvy
Můžou se stát soudci Nejvyššího soudu ČR (NS) i právníci nesoudci, jak navrhuje jeho předseda Pavel Šámal? Jen žádný amatér, prosím, zní ze soudcovských kruhů soustředěných především kolem předsedy Vrchního soudu v Praze a od některých členů Soudcovské unie, ba i těch, kteří nyní slouží na Ústavním soudu. Někteří unionisté opatrně připouštějí výjimečný vstup nesoudců na NS, prý ale chybějí pravidla pro výběr. Totéž si asi myslí více soudců, jen se neozývají.
Samožerní „profesionálové“
Za „amatéra“, byť takto expresivně označují nekariérní soudce nejvyšších instancí spíš novináři než soudci sami, je považován i vlivný pedagog právnické fakulty či úspěšný advokát se zářezy na pažbě jak u Ústavního soudu, tak u Evropského soudu pro lidská práva, o vysokých státních úřednících raději nemluvě. Prostě nebyli po desetiletí drilováni v procesních pravidlech, interpretovaných soudci samotnými, nemají nacvičenou formulářovou formu svou podstatou až primitivních formálních odmítacích rozhodnutí, což je hlavní každodenní rutina soudce NS, působícího v občanskoprávním a obchodním kolegiu.
Ono soudcovské zdůrazňování nutnosti znát brilantně procesní právo poněkud kalí fakt, že soudce zmíněného kolegia NS do jednací síně prakticky nejde. Rozhodnutí jsou obvykle přijímána per rollam, což neskýtá mnoho prostoru pro diskusi nad ním. Jeho forma, jazyk a vůbec vše je nakonec v dispozici předsedy senátu (není-li jím soudce sám), který doupraví cokoli, co se mu nelíbí. Za brilantní jsou vydávána jednovětá rozhodnutí, která ovšem nesrozumitelně vyplní celou stránku či dokonce víc.
Štrikování s procesními ustanoveními v nich obsaženými však žádný laik neporozumí a i pro odborníka jde mnohdy o hranu srozumitelnosti. Jeden se ptá, kdo má být adresátem takového rozhodnutí, a vzápětí ho napadá, že asi jde jen o samožerné uspokojení autora samého. Je toto odpovědná práce elity? Nechť si odpoví čtenář sám. Je nasnadě, že v popsaném prostředí se právo vyvíjí obtížně, pokud vůbec, a pro diskurzivní osobnostní typy jde o prostředí značně nepřátel- ské. (Přirozeně i na NS existují výjimky a těm se omlouvám.)
Ptejme se ale dál. Je procesní právo opravdu onou alfou a omegou toho, co dělá ze soudce soudce dobrého? Bez zpochybnění nutnosti znát procesní pravidla tvrdím, že dobrý soudce je definován čímsi jiným. Je jím hluboce zakořeněné přesvědčení o nutnosti hledat vždy rozumné řešení, soudcova hluboká úcta ke svobodě a odhodlaná ochrana férovosti.
Zkušenosti z druhé strany
Férovost lze jistě vnímat různě. Jednoznačné hranice však vytváří ústavní pořádek a v něm obsažená základní práva a principy, jež soudce musí uvádět do života svým rozhodováním. Konečně základní práva jsou ústavně svěřena jeho ochraně. Teprve po splnění těchto premis jsou vytvořeny základní podmínky pro nalezení spravedlivého řešení a jen v tomto rámci se lze odpoutávat od, pro soudce tak pohodlného, formalismu.
Soudcovští kritici přítomnosti „amatérů“v nejvyšších justičních patrech vycházejí z toho, že toliko soudci jsou schopni férového přístupu. Stohy neférových rozhodnutí je však usvědčují z omylu – ze samotného statusu soudce se férovost nezrodí. Férový, ve smyslu ústavním, může být advokát, vysokoškolský pedagog i státní úředník.
Navíc je třeba brát v úvahu i mož- nost vyhoření, soudí-li soudce příliš dlouho. Je to samozřejmě lidské, ale je nutno s tím počítat a nastavovat i s ohledem na to parametry pro vstup do justice, do nejvyšších pater zejména. A čerstvý vítr, který by na NS mohli přinést nesoudci se svými zkušenostmi z druhé strany, by mohl přispět k restartu dlouholetých soudců jako nová výzva.
Namísto poštěkávání proti záměru předsedy NS přijmout do řad soudcovského sboru tohoto soudu i osoby vně justice, měli by jeho kritici sdělit, jak by nová pravidla pro přijímání takových osob měla vypadat. Vzhledem k tomu, že jsem s některými soudci na toto téma mluvila, vím, že jejich představy nelze sdílet. Trvají totiž zásadně na praxi u nižších instancí, pro případný, výjimečný, přímý vstup do nejvyšších pater vyžadují ověnčení vědeckými hodnostmi. Požadavek první je jednoduše nerozumným kritériem, stavějícím na výlučnosti a jediné správnosti soudcovské zkušenosti.
Ve druhém případě jde o kritérium čistě formální. Ani jedno budoucího férového soudce nezaručí. Jedinou cestou je sbírání a vyhodnocování informací o profesních i lidských výkonech uchazeče v jeho předchozím životě. Kruciální pro kritiky ovšem je, že tuto agendu dnes vyhodnocuje toliko předseda NS spolu s ministrem spravedlnosti po nezávazném vyjádření soudcovské rady. To je prý chabá záruka správného výběru. Někteří inflačně hovoří i o narušení nezávislosti – zda soudů, či soudců, nesdělují. Skutečnost je prostší: chtějí se na výběru podílet.
Ochrana před zapouzdřením
Ajsme obloukem zpět u věčného tématu soudcovské samosprávy, která by, dle představ některých, kouzelně zlepšila i výběr soudců. Inu, možná ano, možná ne, jistota žádná, zvlášť když od soudců slyšíme to co dnes. Rozhodně by taková samospráva nesměla být složena jen ze soudců (model zapouzdření známe už desetiletí z Maďarska, Slovenska a dalších zemí). Naopak, přinejmenším paritně, by v ní měli zasednout i nesoudci, které by vybírala a volila některá parlamentní komora, možná obě anebo jen senát, méně zmítaný politickými vášněmi.
Ale to vše už tady bylo a dvacet let se mlátí prázdná sláma. Je mi smutno z toho, že se mysl soudců, alespoň těch hlasitých, prakticky neposunula. Naopak díky Pavlu Šámalovi, předsedovi NS, za odvážný pokus o obrodu jeho soudu. Navazuje na snahy nejméně dvou svých předchůdců.
Autorka byla v letech 1998–2002 předsedkyní Nejvyššího soudu a v období 2002–2012 místopředsedkyní Ústavního soudu