Nejlepší školy jsou v Americe
K českému školství má podnikatel Ondřej Kania výhrady. Ve svých školách chce učit jen to, co je v životě potřeba
Přestože je ve svých čtyřiadvaceti letech spíše ve věku studenta než úspěšného podnikatele, má před sebou Ondřej Kania velké plány. Se svým společníkem Tomášem Jízdným zakládá v Praze už druhou střední školu, tentokrát s americkou akreditací. Mimo to vlastní agenturu zprostředkovávající pobyty českých studentů na středních školách v USA. Poslední dobou dostává slovo také na besedách, kde se diskutuje o problémech českého školství. Má na něj totiž jasný názor. Vzorem by nám podle něj mělo být školství Spojených států a Finska.
LN Naposledy jsme se viděli před rokem, kdy jste zakládal svou první střední školu. Nyní zakládáte další. Co se za ten rok stalo?
Byla to obrovská zkušenost. Za rok jsme se toho spolu s mým společníkem Tomášem Jízdným naučili víc než za celý předchozí podnikatelský život. Před rokem jsme vstoupili do již fungujícího soukromého Eko gymnázia s vidinou, že změníme celý koncept školy, finančně ji stabilizujeme a nasměrujeme učitele k moderním výukovým metodám a přístupu.
LN A podařilo se to?
Je to běh na dlouhou trať. Školu s ne zrovna dobrou pověstí jsme prakticky zachránili před krachem. Zájem uchazečů stoupl, což je příjemná změna. Už na začátku školního roku nám bylo jasné, že budeme potřebovat nové, větší prostory. A do toho nás oslovila naše partnerská internátní škola z amerického Vermontu, jestli bychom neměli zájem založit v Praze jejich evropskou pobočku. Souhlasili jsme a pro své dvě školy našli vyhovující prostory v budově bývalé obchodní akademie v Praze 4.
LN V jedné budově budete mít od září dvě školy. Českou a americkou. Jaký mezi nimi bude rozdíl?
Velký. Společné bude to, že se na obou školách pokusíme aplikovat stejný způsob výuky – takzvanou projektovou výuku, která je v západních vzdělávacích systémech osvědčená a běžná. Spočívá v tom, že místo toho, aby učitel stál permanentně před tabulí a sypal ze sebe informace, stane se spíš mentorem či koučem, zatímco studenti budou samostatně pracovat na zadaných projektech. Při tom nejen vstřebají mnoho znalostí, ale především si osvojí vlastnosti potřebné pro život v jednadvacátém století. Vyhledávat informace, nacházet mezi nimi souvislosti, být součástí týmu, poznávat silné a slabé stránky své i svých kolegů, kreativně pracovat.
Ředitel naší americké školy říká jednu důležitou větu: Život je byznys, i když nemusíte být byznysmen. V současném světě musíte neustále s někým komunikovat, formulovat myšlenky, argumentovat, vystupovat na veřejnosti, pracovat v týmu i samostatně. To vše potřebují dnes lidé zdaleka nejen v byznysu, ale prakticky ve všech oborech. Na tom stavíme svou vzdělávací koncepci. To je ale také jediné, co budou mít obě naše školy společné.
LN V čem se budou vaše školy naopak lišit?
Pražské humanitní gymnázium zůstane nadále českou školou s českou akreditací a také s povinnou českou maturitou. Akreditaci máme pro gymnázium osmileté i čtyřleté. Naproti tomu naše americká škola začíná devátou třídou a končí ve dvanácté. Bude stát zcela mimo český vzdělávací systém. Učitel musí umět vést tým,
LN Na českém gymnáziu musíte dodržovat rámcové vzdělávací programy. Vejdete se do nich?
Naplňování našich cílů a koncepce výuky je v českém systému samozřejmě obtížnější. V americkém systému si sami definujeme, jací absolventi mají z naší školy vyjít, a tento cíl pak naplňujeme. V českém systému je to tak, že stát vám do velké míry centrálně diktuje, jak musíte učit. Zásadní rozdíl mezi naší českou a americkou školou bude také v ceně. Zatímco česká stojí 35 tisíc ročně, za americkou zaplatí rodiče našich studentů 160 tisíc.
Obě školy ale budou dobrými alternativami pro rodiče a jejich děti nespokojené s tím, jak to vypadá na klasických českých školách. Americkou školu plánujeme primárně pro studenty, kteří mají mezinárodní ambice. Českou pro ty, kteří chtějí primárně fungovat a následně studovat v České republice.
LN Vstoupili jste svým podnikatelským záměrem do již fungující české školy. Předěláváte ji podle svých představ. Co tomu říkají původní učitelé, studenti a jejich rodiče?
Ne všichni naše ideály sdílejí. Zjistili jsme, že problém českého školství je jak v samotném systému, tak i v tom, jak jsou lidé nastaveni mentálně. Část rodičů nám například řekla, že chtějí, aby se jejich děti učily postaru. Že nestojí o to, abychom je připravili pro život, naučili je přemýšlet, komunikovat a prezentovat své názory. Žádají po nás, abychom je co nejlépe připravili k jednotné státní maturitě. Pro učitele je taková situace obtížná, jsou s požadavky studentů a jejich rodičů v každodenním kontaktu. Udělali za ten rok solidní pokrok. Přesto počítá- me s tím, že se část původních učitelů s naší koncepcí neshodne natolik, aby chtěli zůstat i v dalším školním roce. Je to jejich volba. Změnit učitele trvá podle mého názoru dva až tři roky. Změnit rodiče, kteří preferují klasickou českou výuku, to se nemusí povést vůbec. LN Jak budete pro americkou školu vybírat učitele?
Zatím máme asi dvě stě životopisů z celého světa, aniž bychom poptávku po učitelích jakkoli inzerovali. Inspirativní pro nás je, jaké nároky jsou kladeny na učitele ve Finsku. Na pedagogické fakultě v Helsinkách přijímají jen deset procent uchazečů. Pouze čtvrtinu z nich tvoří ale ti, kteří patří k dvaceti procentům středoškoláků s nejlepšími studijními výsledky. To znamená, že neberou šprty a jedničkáře.
LN Podle čeho si tedy adepty učitelství vybírají?
Dělají svým způsobem talentové zkoušky. Zjišťují, jak jsou sociálně zdatní, zda jsou to výrazné osobnosti. Zajímá je, jestli například působili ve skautu nebo dělali nějaký sport. Zda mají schop- nost motivovat a povzbuzovat, pracovat v týmu a vést ho.
LN Kromě finského školství adorujete také americké. Je ale opravdu tak dobré? V Česku americké high schools nejlepší pověst nemají.
Americké školy vycházejí z výsledků testování PISA o pár příček lépe než Česká republika. Což už samo o sobě není tak úplně špatné. K tomu ale připočtěme fakt, že Spojené státy jsou hodně velká země. Mají regiony, které jsou velmi chudé, a také regiony, které jsou velmi bohaté. Přijímají každý rok obrovské množství imigrantů, kteří ani nemluví anglicky. Logicky tedy nemohou dopadnout v testech stejně dobře jako země, které mají pět nebo deset milionů obyvatel a jsou zcela homogenní. Pokud by se měly Spojené státy srovnávat s nějakým celkem, musely by se srovnávat s celou Evropskou unií. Polovina ze dvou set nejlepších univerzit na světě sídlí ve Spojených státech. Je tam také nejvíce držitelů Nobelovy ceny a dalších schopných vědců, firem, inženýrů, díky nimž dochází k technologickému a jinému pokroku.
LN Právě oni jsou ale často cizinci...
Není to tak úplně pravda. Kdybyste si našla exaktní data, zjistila byste, že na americkém Harvardu studuje do patnácti procent cizinců, zatímco na britském Oxfordu jich je třicet tři procent. Američané studující na Harvardu a dalších špičkových univerzitách museli své dobré vzdělání někde získat. A získali ho na amerických středních školách. Ne všude jsou ale stejně dobré, na to jsou USA příliš velké. Porovnáte-li samostatně Massachusetts, zjistíte, že
I ty jsou ale často velmi dobré. Třeba v již zmiňovaném státě Massachusetts. Kdyby se v PISA testech posuzoval jako samostatný stát, skončil by čtvrtý nebo pátý na světě. V USA i Kanadě je vzdělávací systém založený nikoli na přípravě kmezinárodním testům, ale na komplexním rozvoji osobnosti studenta.
LN Tomu bude také odpovídat výuka na vaší americké škole? Co na ní studenty čeká?
Studium bude rozdělené na trimestry. Každý trimestr budou mít studenti pět předmětů, které si zvolí z šesti oblastí. V dalším trimestru si vyberou zase jiné předměty. Tím pádem si budou moci během krátké doby vyzkoušet, co je baví, a potom to rozvíjet. Tři týdny z trimestru stráví prací na projektu zahrnujícím učivo ze všech předmětů. Budou pracovat ve skupinách, mít role, plnit cíl.
LN Můžete být konkrétní a uvést příklad nějakého projektu?
Tak například mohou mít studenti za cíl zjistit, jakým způsobem je možné ovlivnit myšlení voličů. Během třítýdenního projektu si udělají na dané téma rešerši, pak vytvoří fiktivní politickou stranu, vypracují její program a spoty. Na konci projektu budou chápat, jak funguje propaganda.
Dvakrát dva týdny v roce čeká studenty takzvaná tematická výuka. Pro příští školní rok už máme témata vymyšlená. Tím prvním bude uprchlická krize, druhým kolonizace Marsu. V praxi to vypadá tak, že se studenti dva týdny učí pouze o daném tématu, aby získali všechny dostupné základní informace a na konci dvoutýdenního bloku si utvořili svůj názor. Budeme si zvát odborníky, chodit na exkurze.
Když celý rok aplikujete jeden způsob výuky, stane se ze školy rutina a studenti se nudí, potřebují nové výzvy.
LN Jak a podle čeho si své budoucí studenty vybíráte?
Zatím za sebou máme první kolo přijímacího řízení. Odmítli jsme už několik uchazečů. Třeba proto, že neuměli dostatečně anglicky, ale také proto, že by jim nevyhovoval náš systém, nezapadli by do něj. Musí mít vnitřní iniciativu a zápal, být schopní vnitřně se motivovat. Jsou to vlastnosti, které lze jen obtížně otestovat, můžete je ale zjistit při pohovoru.
LN Vraťme se ještě k českému školství. Co si myslíte o státní maturitě?
Standardizované a centralizované opatření nepomohlo ke zkvalitnění školství v žádné zemi na této planetě, skutečně v žádné. Centrální testování a hodnocení je typické pro asijské systémy, které produkují chodící encyklopedie bez jakýchkoli sociálních schopností. Kdyby nejlepší americké univerzity přijímaly jen na základě výsledků testů, tak budou mít devadesát procent studentů z Koreje, Číny a Japonska. Z akademické půdy by se tak ale vytratilo kritické myšlení, kreativita, samostatnost a iniciativa. Tito studenti vzešli ze školství, které je naučilo pouze přijímat úkoly a plnit je, nedokážou samostatně přemýšlet.
LN Jaký jste byl žák a student?
Velmi špatný. Hlavně v předmětech, které mě nebavily. Už v osmé nebo deváté třídě jsem měl čtyřky z matematiky a fyziky. Nešlo mi to a nevěděl jsem, proč se mám takové věci učit. Domami ty předměty neuměl nikdo vysvětlit a na doučování jsme peníze neměli. Přijímačky na střední školu jsem ale udělal. Pak jsem se dostal do USA díky stipendiu. Tam jsem objevil, že mohou školy vypadat úplně jinak. Máme se společníkem Tomášem Jízdným výhodu, že jsme velmi mladí, je nám čtyřiadvacet. Pamatujeme si ještě, co nám na škole vadilo, co bychom bývali potřebovali jinak. Můžeme tvořit školy, do nichž bychom rádi chodili.
České děti končí na státních high schools uprostřed kukuřičných polí. Pak se vrátí a vyprávějí, jak nízká je v USA úroveň výuky.