Den v arabském šatu. Experiment gymnazisty

Při své návštěvě Egypta jsem si koupil kompletní arabský oděv – šedý hábit (džalábíja), šátek na hlavu (gutra/arafát) a upevňovací kruh, rovněž na hlavu (aghal). Toto oblečení mi pak nečinně leželo ve skříni, až jsem se jednoho dne rozhodl, že si je vezmu do školy a budu sledovat reakce kolemjdoucích. Část mých spolužáků mě do toho dokonce ještě burcovala, takže moje rozhodnutí bylo konečné.

V pondělí jsem přišel ještě v běžném evropském oděvu, ale již před první hodinou jsem se převlékl. Když mě viděli spolužáci, někteří se smáli, jiní se ptali, zda jsem konvertoval k islámu, a někteří si mě fotili. Abych efekt dovršil, vzal jsem si také Korán v arabštině. Když mě spatřil uči- tel, ptal se, jestli jsem jel takto oblečený i v tramvaji. Když jsem řekl, že ne, odpověděl mi, že jsem srab a že odpoledne musím v džalábíji jet až domů. Ostatní učitelé se poté ptali, co to je, proč jsem se tak oblékl a podobně. Odpovídal jsem, že se jedná o sociální experiment. Pár učitelů na to odvětilo, že mi to sluší, jedna učitelka se dokonce ptala, zda jsem zahraniční návštěva, na to jsem řekl, že jsem saúdský král.

Náraz ve školní jídelně

Původně jsem chtěl být oblečen v tomto šatu jen první čtyři hodiny, na prosby spolužáků jsem však pokračoval v džalábíji i na oběd. Na schodech mi menší děti uhýbaly. Snad se bály? Bylo vidět, že strach z islamistů je rozšířený. Ty samé děti pak (již z dálky) pokřikovaly Allahu Akbar! Jiní zrychlili svůj krok a pádili pryč ode mne, ostatní si něco pošeptávali a rádoby nenápadně si na mne ukazovali. Téměř vždy jsem jim zamával, oni se na oplátku rozpačitě usmáli.

Na ulici cestou do jídelny jsem se nesetkal s žádnými nadávkami, které jsem očekával, ale přeci jenom jsme v centru Prahy – zde jsou lidé na turisty zvyklí. Potkal jsem zahraniční výpravu z Malajsie, tamní ženy byly zahaleny, ty se na mě tak pozoruhodně dívaly. Prošel jsem také davem Francouzů, Korejců, bez reakce. V jídelně ovšem bylo vidět, že pan kuchař i paní kuchařka jsou mírní rasisté. Náš rozhovor probíhal asi takto: Kuchař/ka: Máte ve škole maškarní? Já: Ne, to je tradiční arabský oděv. Kuchař/ka: No právě, nemáš v úmyslu něco odbouchnout? Já: To s islámem nemá nic společ- ného. Kuchař/ka: né štěstí! Já: Jaké? Kuchař/ka: Dnes není vepřové. Já: Nejsem muslim. Kuchař/ka: Ale jsi. No, nevím. Máš jedi-

Kde je Pražský hrad?

To byly jediné náznaky rasismu, které jsem pochytil. Poté jsem se byl projít na Karlův most až do Karlovy ulice, kde na mne jistý pracovník restaurace začal pokřikovat arabsky jak se mám, načež jsem odpověděl, že dobře. On pokračoval, jenže já jsem mu už nerozuměl, tak jsem pádil pryč. Pak jsem ještě navštívil McDonald’s. To jste měli vidět, jak se na mě prodavači i zákazníci dívali. Ale nikdo neměl sebemenší narážku, bez potíží mě obsloužili a já pokračoval ještě na tramvajovou za- stávku zeptat se lidí, kde je Pražský hrad. Ti velice slušně, ale odmítavě ukazovali, že neví nebo nerozumí. Snad kdybych byl v jiném oděvu, dopadlo by to jinak? Až nakonec mi jedna postarší paní odpověděla.

Tím jsem považoval svůj experiment za ukončený. Musím říct, že jsem očekával hodně nadávek, možná i fyzické napadení. Ovšem lidi se ve škole i na ulici chovali téměř bez výjimky mile, někteří poněkud zdráhavě, což chápu vzhledem k tomu, co nám o islámu a Arabech podsouvají média. Dospěl jsem k závěru, že když se lidi setkají s někým tváří v tvář, chovají se zcela jinak než v anonymitě internetu.

Vyšlo v časopisu Malé stránky, který vydává Malostranské gymnázium v Praze.