Rovnost vs. blouznění davu

Vlasta Parkanová, Ztohoven, Jiří Balvín, Nečasová a spol., David Rath a třeba nejnověji Marek Dalík. Co spojuje tato jména, je razantní zásah nadřízeného soudu, který podřízenému ruší rozhodnutí.

Kdyby se mělo hodnotit podle frekvence zmiňování v médiích, tak jako kdyby v trestních věcech vyšla existence nadřízených soudů najevo až v posledních dvou letech. Když tyto soudy ukládají soudům prvního stupně, „jak soudit“, nejdříve všichni nadšeně jásají, jak je ten soud prvního stupně hloupý (Nečasová a spol.), a pak se najednou všichni diví, jak je ten nadřízený soud hloupý, když nechápe krásu rozhodnutí soudu prvního stupně (Ztohoven anebo Rath).

Není prostor pro to, abych zde vysvětlil rozdíly procesního postavení nadřízených soudů. Obecnou veřejností rezonují jednou rušící soudy jako samozřejmí zachránci od zla páchaného nechápajícím soudcem prvního stupně. Když je postupováno stejným způsobem tam, kde je sympatie chabá, jsou dotčení soudci vytahováni na veřejnost jako pomalu spolupachatelé trestných činů těmi, co je jim všechno jasné.

Když už se chce veřejnost durdit a novináři mudrovat, bylo by dobré, aby alespoň v základě pochopili, v čem je problém. Ano, základním problémem je, že odvolací soud nebo dovolací nevyslýchá, nevyšetřuje svědky a neprovádí důkazy, ale provádí právní hodnocení a může amusí zhodnotit, zda-li si soud prvního stupně nevykládá právo, „jak se mu hodí“, ale nikoliv podle právních regulí. Často totiž může zabránit tomu nejhoršímu, co je v právu možné, a to je porušování procesních předpisů a zcestnost právních úvah.

Bohužel někdy opravdu nařídí soudu prvního stupně, jak má rozhodnout, tedy jakým způsobem zhodnotí důkazy, aniž by je sám provedl – a to je špatně. Právo za těchto okolností zná jednoznačný postup a odvolací soud by si měl převzít celou tíhu rozhodování a důkazy provést sám. Mohu kvitovat s povděkem, že soudci prvního stupně stále respektují základní pravidlo závaznosti názoru soudu nadřízeného, i když to někdy velmi skřípe a bolí.

Soudce Lynč nejlepším soudcem?

Nicméně ať tak či onak, v mediálním prostoru se dostává pozitivní nebo negativní odezvy evidentnímu trendu zasahování do skutkové stránky případu nadřízeným soudem jenom podle sympatií. To dokazu- je velkou nezralost a chabou odbornost. Nikdo by při psaní o hokeji nepřipustil, aby vyšel článek, ve kterém se vážně tvrdí, že naše jedenáctka nevyužila výhody pokutového kopu, ale podobné nesmysly o právu se trpí bez mrknutí oka.

Opravdu si veřejnost myslí, že nejlepším soudcem je soudce Lynč a nejlepším porotcem je řvoucí dav? Opravdu to myslí mediální scéna a politická reprezentace vážně, to si nevidí na špičku vlastního nosu?! To neví, že právo platí stejně pro všechny, že jedinec v trestním soukolí má vždy přednost se svými základními právy? To nechápou, kam tyto úvahy vedou?

Doporučoval bych možná, když nevěří úvahám právních autorit a profesorům práva, podívat se na film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt a na citát tam pronášený před Nejvyšším soudem Spojených států amerických o garanci práv pro titulního excentrika a pornografického magnáta a o vztahu jeho práv a práv obyčejných občanů a vlastně každé lidské bytosti. Garance spravedlnosti a ochrany práv jednotlivce všech podezřelých, pachatelů, obětí, daňových poplatníků bílých, černých, matek, otců je v rovnosti před slepou spravedlností v nalézání práva. Nikoliv v populistickém blouznění davu bez základního povědomí o podstatě základních práv a svobod a role nalézání práv v právním státě.