Roboti vylézají z klecí

Vladimír Mařík (64)

Česká robotika má dobrý zvuk i v zahraničí, špičkoví čeští experti tak díky tomu mohou spolupracovat s těmi nejlepšími týmy po celém světě. V době nastupující robotizace je to velmi důležité pro to, abychom neztratili kontakt se špičkou, ke které v mnohém patříme. Jednou z nejpovolanějších osob je v tomto ohledu Vladimír Mařík, profesor z ČVUT, který momentálně šéfuje Českému institutu informatiky, robotiky a kybernetiky.

LN Před časem jste se vrátil z Japonska, kde jste byl dojednávat možnosti spolupráce. Označení robot je v současnosti velmi moderní, je tomu tak i v této zemi? Zatímco třeba Německo označuje současný směr za Průmysl 4.0, v Japonsku to samé pojmenovali Robotic Revolution Initiative. Tato iniciativa vidí coby jádro změny samotné roboty, na které se pak nabalují témata jako automatizace, konektivita a podobně. Japonské pojetí je celkově jiné než to evropské. Snaží se vyrobit roboty, kteří budou člověku pomáhat – a to nejen ve výrobě, ale i doma, budou jim pomáhat v domácnostech, vychovávat děti, budou člověku partnerem. A k tomu vše směřují, k vytvoření co nejchytřejších robotů, kteří budou s člověkem co nejlépe interagovat. To je velký rozdíl proti Evropě, kde se bavíme hlavně o robotech pro výrobu.

LN Jak to vidíte vy?

Já si myslím, že to stojí někde uprostřed, ostatně imy tady v Česku jsme někde mezi těmito dvěma světy. Myslím si, že lidé by měli vyvíjet roboty především pro to, aby nahrazovali lidi při rutinní činnosti a postupně s velkou rozvahou bychom je měli pouštět do oblastí, kde je potřeba kreativita. A postupně bychom se jedenou mohli dopracovat k těm citům, časem si ti roboti uvědomí sami sebe.

LN Máme v tomto ohledu coby Češi zahraničním partnerům co nabídnout?

Zcela určitě. V Česku se moc nesoustřeďujeme na samotné roboty, tedy ta fyzická zařízení. Ta tu skoro nevyrábíme. Ale zaměřujeme se na oblast umělé inteligence a také na nasazení robotů v praxi. V těchto oblastech snese řada českých týmů srovnání s těmi nejlepšími na světě. Ostatně, zájem Japonců o spolupráci s námi na tomto poli je toho důkazem. Začali hned automaticky spolupracovat s Německem, ale nás vidí hned jako dalšího partnera. Vidí u nás tu invenci. Máme silný výzkum v oblasti strojového učení – to znamená, že nasbíráte data, vyvodíte z nich pravidla a necháte se robota opakovanými expozicemi do reálné úlohy něco naučit nebo doučit. To je věc, po které v Japonsku prahnou.

LN Odkud se v Česku tyto schopnosti berou?

Myslím si, že celá robotika vyžaduje interdisciplinární systémový pohled na věc. Jde o složitý systém, který potřebuje náhled z mnoha různých pohledů, musíte rozumět trochu automatickému řízení, trochu zpracování dat, kamerám, fyzikálním principům, materiálům a podobně. A k tomu univerzitní vzdělávání v Česku historicky vedlo studenty mnohem víc než v zahraničí. Snažíme se dát studentům systémový pohled na věc. A k tomu se přidává i česká schopnost improvizace. Celkově pak máme v oblasti robotiky dlouhou tradici, profesor Kotek tu vyvíjel první roboty schopné rozpoznávat snímky nebo komunikovat v přirozeném jazyce už v sedmdesátých a osmdesátých letech. A třeba pro Japonce je důležitá i tradice vzniku slova robot. Všichni to vědí a vrací se k tomu.

LN Vyžaduje ta interdisciplinarita i spolupráci s humanitními vědami?

Vyžaduje a domnívám se, že bude čím dál silnější. Třeba rozvoj komunikace v přirozeném jazyce je bez lingvistů nemyslitelný. Když se u robotů začnou objevovat emoce a prvky autonomního chování, bude to vyžadovat další zapojení humanitních věd. Sama filozofie toho, kam se ty stroje budou vyvíjet, vyžaduje spolupráci na tomto poli. Myslím si, že je to jeden z významných přínosů této průmyslové revoluce, protože bude propojovat techniky s lidmi z oborů, jako je psychologie a podobně. Kognice není nic jiného než psychologie vnímání. Na ústavu spolupracujeme například i s lékaři, pomáhají nám vysvětlovat z lékařského hlediska třeba vnímání sluchu.

LN Co konkrétně řešíte v oblasti robotiky v rámci Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky?

Momentálně řešíme úlohy ve třech hlavních proudech. Tím jedním je takzvané vyvozování – tedy usuzování robota, to vlastní nejchytřejší uvažování. Je to spojeno i s konkrétními aplikacemi, bude tam hluboká teorie, ale řešit budeme rovnou i nasazení v praxi. Druhý projekt je zaměřen na strojové učení. Tedy jak sbírat data a učit se z nich. Třetí je orientován na spolupráci člověka a robota, protože to je dnes velmi silné téma. LN Co si pod tím máme představit?

V interakci robot–člověk jde třeba o to, že když se v okolí robota objeví člověk, tak si to robot uvědomí, zbrzdí, zpomalí pohyb, zmenší sílu a dělá vše pro to, aby toho člověka neudeřil, aby se mu vyhnul. Může třeba, když mu dá člověk pokyn, uvolnit své klouby a člověk ho může vést a robot si to zapamatuje a naučí se tak nějakou činnost. V nejvyšší podobě pak jde o interakce skupiny robotů se skupinou lidí. Tam musí stroje dávat pozor ne- jen na lidi, ale i na to, aby se nedostaly vzájemně do kolize. Roboty dnes doslova vylézají z klecí a mohou interagovat ve velmi různém prostředí.

LN Jak to může vypadat v každodenním životě?

První roboti v domácnostech budou stroje asistující nemocným a starým lidem. Robot třeba přiveze něco z lednice, odveze špinavé nádobí a podobně. Japonci se ovšem snaží, aby ještě než tohle nastane, byl takový robot schopen si s člověkem trochu popovídat, trochu se vžít do jeho emocí, utišit ho a podobně. Tito roboti se budou do domácností dostávat tím častěji a rychleji, čím budou člověku příjemnější a čím člověk nebude jejich přítomnost považovat za obtíž. Tedy budou muset být přirozenými souputníky a nemohou to být žádná monstra.

LN Jak to budou lidé snášet a přijímat?

Bude záležet na oblastech. Třeba u samořiditelných aut budou prvními uživateli ne ti, kdo dnes neřídí, ale řidiči, kteří chtějí absolvovat nějakou nudnou trasu a budou cestou chtít dělat něco jiného. Ale ponechají si právo převzít řízení. V Tsukubě ve výzkumném ústavu mají takové umělé tuleně. Když ho pohladíte, tak začne vrnět, začne se k vám lísat, když ho pohladíte po vousech, tak ještě víc. V podstatě si ho za dvě minuty ochočíte. Takové mazlíčky si lidé pořídí třeba místo psa. Přestavuje to samozřejmě i určitá nebezpečí, takže k tomu vznikla už i evropská směrnice,

Robotika mu učarovala už během studií na FEL ČVUT, a když v roce 1975 fakultu úspěšně absolvoval, byla jeho diplomová práce zdrojem dalšího rozvoje a poznatky z ní se objevily i v řadě publikovaných vědeckých článků.

Vladimír Mařík (64) habilitoval v roce 1984 a profesorem v oboru technická kybernetika byl jmenován v roce 1990.

Dnes patří k nejuznávanějším kapacitám v oblasti robotiky a kybernetiky v ČR a tu, stejně jako svou univerzitu, reprezentuje v rámci oboru nejen jako vědec, ale také jako schopný manažer.

souvislosti s roboty přichází také obavy z toho, že seberou lidem práci. Mají se lidé bát?

Každá průmyslová revoluce vyvolala paniku, že přijdou lidé o práci. Ale vždy tyto revoluce nakonec zaměstnanost zvýšily. Lidé jednoduše budou potřeba na jiné činnosti, přeškolí se. Potíž dnes ovšem je, že na rozdíl od těch předchozích revolucí teď k té změně dochází velmi rychle. A rychle tedy rostou nároky na lidi a my se musíme dopředu připravit na to, co přijde. Když tomu nepřizpůsobíme vzdělávací sféru, tak pak bude nedostatek vhodně připravených lidí brzdou této revoluce.

LN Jsme v Česku připraveni?

Zatím jsme se vzdělávací soustavou neudělali nic, nicméně český člověk je hodně flexibilní sám od sebe, takže spousta lidí to zvládá sama. Hodně podnikatelů má vize a své pracovníky dle nich připravuje. Myslím si, že je tu prostor pro českou vynalézavost, schopnost se přizpůsobit, improvizovat. Je to pro nás velká šance a domnívám se, že můžeme být v této oblasti jednou z těch nejprogresívnějších zemí, které pro novou průmyslovou revoluci udělají nakonec hodně.