„Řada pedagogů učí blbě i 20 let“
Zkušení učitelé v kurzu pomáhají nováčkům, jak se zdokonalit ve výuce, a motivují je k tomu, aby je profese bavila
PRAHA Učit je jako procházet s dětmi krajinou. „Když znáte jenom jednu cestičku a dítě se vás zeptá, jestli může jít na kopec, odpovíte: Ne, na to teď nemáme čas. Takový učitel se totiž bojí, že se ztratí,“vysvětluje začínajícím nebo budoucím kantorům Irena Dvořáková, která u školní tabule stojí už téměř tři dekády. V současné době vyučuje fyziku na pražské Základní škole Červený vrch a dělá metodičku naMatematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.
Zapojila se ale právě i do projektu Učitel naživo, během kterého kantoři na začátku své kariéry poznávají, co tato profese obnáší a jak se v ní zdokonalit, na příkladu zkušenějšího kolegy. Celkem musí projít 750 hodinami výuky – polovina z nich je formou intenzivní praxe přímo ve třídě onoho zkušenějšího pedagoga, druhá sdílení těchto zkušeností ve skupině.
„Teprve když máte v hlavě mapu celé krajiny, je jedno, kudy půjdete. Můžete nechat dětem volnost, vždycky víte, jak se dostanete zpátky na místo, kam jste chtěli dojít,“říká skupině Dvořáková. Této kantorce dnes trvá příprava na vyučování zhruba 30 vteřin: „Řeknu si, kde jsem a kam chci dojít.“
Tato informace vzbudí asi u patnácti členů sezení velký zájem. „Jak dlouho trvalo, než jste se k tomu dopracovala?“ptá se jedna z účastnic. „Pracovala jsem na tom od roku 1990,“odpovídá Dvořáková, čímž očividně mnohé, kdo doufali v kratší dobu, zklamala.
Když sama začínala učit, uvědomovala si podle svých slov, že to nedělá dobře, a profese, kterou si vybrala, ji příliš nebavila. „Přiznat si, že učíte blbě, je těžké. V kurzech, které pořádám, narážím na lidi, kteří učí blbě třeba dvacet let,“podotkla také.
I to ovšem přispívá k současnému stavu, kdy o učení není zájem. Jen stát s křídou před tabulí? Podle studie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy uvažuje, že chce opravdu pracovat se žáky, pouze 23 procent studentů. Větší naději nenabízí ani jiný průzkum, a to mezi studenty maturitních ročníků. Mezi těmi ze třetích a čtvrtých ročníků uvažuje o stu- diu na pedagogických fakultách jenom čtvrtina. Každý druhý ale učit po absolvování nechce.
Kantořina totiž nemá dlouhodobě dobrou prestiž – a problémem nejsou pouze tolik diskutované nízké platy. I když to je jeden z hlavních důvodů, proč tato profe- se příliš neláká. „Chceme vychovat učitele, kteří budou znát dobře sami sebe a dokážou vytvářet kvalitní vztahy, založené na důvěře s dětmi. Proto je celý kurz založen na tom, že reflektujeme, co děláme, co zažili při hodinách,“řekl Jan Straka, projektový manažer Nadace Depositum Bonum, která kurz Učitel naživo pořádá společně se skupinou Duhovka Group. Spolupracují ale i s pedagogickými fakultami.
Právě při hodnocení získaných zkušeností přímo ze škol se skupina dostala i k tomu, jak jednat, když žáci při písemné práci opisují. Na to jim fyzikářka Dvořáková svěřila svou reakci, když žáky nachytala: „Řekla jsem jim: Kdy jsem podvedla já vás? Tak proč podvádíte vy mě?“
Uchazeči se do kurzu, který je má přivést k pedagogice orientované na žáka, hlásí sami a ne všichni jsou z fakult. Většinou jde podle Straky o lidi, které pedagogika zajímá, ale nejsou si jisti, zda se jí chtějí věnovat i v praxi.
Důležitá je praxe
Stavebním kamenem kurzu, ale vlastně i přípravy na učitelství obecně je praxe. „Všechno se tak točí okolo toho, že studenti tráví dva dny v týdnu ve škole a každý pátek mají výcvik, ve kterém reflektují zážitky z výuky dětí a učí se od sebe navzájem. Ještě mají týdenní exkurzi po českých a týdenní po zahraničních školách,“vysvětluje také Straka.
Marie Bukovjanová je jednou ze studentek pilotního projektu Učitel naživo. Vzdělávání dětí ji lákalo, a tak mu chtěla dát šanci. „Tento projekt přišel jako příležitost vyzkoušet si ho v praxi a v týmu lidí, kteří vám dají kvalitní zázemí. Není to ale taková ta praxe, kdy přijdete do školy a učíte, aby se neřeklo. Líbí se mi, že dostávám skutečně zpětnou vazbu,“sdělila Bukovjanová, která by chtěla učit biologii a základy společenských věd.
Fyzikářka Dvořáková podobným modelem prošla už v době, kdy sama začínala učit. Se skupinou zkušenějších odborníků se spolu s dalšími začínajícími kantory scházela tehdy na vlastní pěst. „Spolu s vědci, lékaři jsme přemýšleli, jak dosáhnout toho, že bude fyzika pro děti lákavá. Aby se nemusela sdělovat, ale děti si na ni přicházely samy,“říká.
Kritické jsou pro mladého kantora podle ní dva roky: „Učitel je rád, že mu děti neskáčou po hlavě. Někdo také radí, že po této době je dobré změnit školu a začít s čistým štítem.“Bez pomoci zkušenějších pedagogů se ale podle ní začíná velmi těžko.
Mladí pedagogové nyní mají poslední čtyři dny na přihlášení se do dalšího ročníku kurzu.