Bujení, z něhož už není úniku
Nová próza Jiřího Kratochvila (1940), spolu s Michalem Vieweghem asi nejproduktivnějšího ze seriózních českých spisovatelů současnosti, nepřináší nic, co bychom od tohoto tvůrce neznali. Jeho Jízlivá potměšilost žití je další položkou v ekvilibristikách, v nichž se Kratochvilovo psaní posledních let utápí.
Vrománu Jízlivá potměšilost žití okamžitě vstupujeme do kratochvilovského světa, v němž je vše velmi konkrétní, zejména pak brněnské lokace, popisy jsou barvité, líčení odvázaná, dějově nic není nemožné. Vypravěč si pohrává s příběhy jako žonglér s míčky, tu se vpravuje do zvířecí kůže, tu je všemocným hybatelem, který má všehomír na pokyn a čtenáři s pomrkáváním dávkuje události celé té vymakané románové stavebnice. Dikce pobývá v tradiční kratochvilovské ironii, jejímž zdrojem a hnacím motorem je autorovo nikoliv estétsky vedené rozhodnutí, nýbrž životními okolnostmi a zkušenostmi získané přesvědčení o ironickém chodu dějin, kdy nic není zaručeno, vše na světě je nepřetržitě konzumováno pomíjivostí. A vždy nachystaná chechtavá zlomyslnost – naskytne-li se jí příležitost – převrátí stav a smysl věcí v jejich pravý opak.
Tyto povahopisné věty nejsou ničím jiným než variací toho, co autor této recenze napsal o řadě předešlých autorových próz, ale tak to prostě je: Kratochvil si nadále jede „to svoje“, vypráví ve svém dávno prověřeném módu. Mění se jen čas, místa a osoby.
Vysílání signálů. Ale komu? A kam? A proč?
Dějištěm Jízlivé potměšilostí žití je – u autora tradičně – Brno. Střídají se dvě časová období: aktuální současnost a léta po druhé světové válce, především počátek padesátých let, který do Kratochvila asi nejvíce zasel tu pro něho typickou, silně úzkostnou ironii a nadále značnou měrou sytí jeho potřebu vyprávět. Ta údobí jsou personálně, po rodinných liniích provázána, spojuje je tlustý svazek významových nitek.
Zvláštními úkazy překypujeminulost i přítomnost. Po balkónech i domácnostech stalinistického Brna putují mluvící králíci, z nichž jeden je jakýmsi polosamostatným vypravěčem, přesněji té do minulosti vnořené linie (ale i nad tímhle nevídaně schopným králíkem vládne ústřední vypravěč, všemocný hybatel). Nynější specialista na vraždy, kriminalista Adam Kočí, je konfrontován s nevídaně provedenými mordy, jež přitom nejsou tím, čím se jeví být – zavražděná žena připevněná na strop a ukázaná ve zprávách všech tuzemských televizí je nejspíš „pouhým“signálem vyslaným pro struktury, jež chtějí změnit současný svět. Jiný nevšední hrůzný nález zdá se svědčit o mi- lostných krutohrách, jejichž zárodky se táhnou mnoho let dozadu. A tohle je pouze skromný náznak toho, kudy všudy se ubírají cesty Jízlivé potměšilosti žití.
Základní potíž románu, jejž autor dopsal vloni, tkví v tom, že významově v něm nic nevystupuje z onoho barvitého světa fikce (či fikčního světa, chcete-li). Vše tady zůstává neškodným produktem zručné fabulace. Splétání příběhu je autorova obsedantní potřeba, aniž by si Kratochvil ještě uchovával ambici vyslovit se příběhem – mírně nadneseně řečeno – ke stavu dnešního světa, aby řekl něco pozoruhodného k minulosti a nedejbože k současnosti.
Kratochvilova chvála estetické autonomie literatury, která již nemusí suplovat jiné veřejné lidské aktivity (a politiku zvlášť), s níž tento tvůrce vyrukoval počátkem devadesátých let, byla ve své době postmoderním slovem do pranice. Přitom Kratochvilovu pojetí dodávala na váze jeho vlastní tvorba, jež byla oslavou příběhovosti, nikoliv však jejím zbožštěním. Kratochvil se originálně, nicméně zřetelně vyslovoval k dějinným tragédiím. Jenže „obsahové“zúčtování s moderní historií spisovatel provedl opakovaně a zevrubně a postupně u něho převládl estetický, zejména fabulační hédonismus, kdy se mu historické události scvrkávají na stavební dílky, s nimiž si dle libosti šíbuje. Tenhle hédonismus v nynějším desetiletí – kvůli stavu (západního) světa – naprosto ztratil své kouzlo. Jízlivá potměšilost žití je knihou naditou duchaplnými jednotlivinami, jež ovšem neskládají příběh ani duchovní, ani o duši, nakonec ani duchaplný.
V tom románu vystupuje kromě jiných postava spisovatele Viktora Šavla, který má rozpracovaný román Jízlivá potměšilost žití, což je „okatá odvolávka na Kunderův román“, jak praví vypravěč, přičemž ústředním pro Šavlův román je „příběh pána sítě, pána netu, tedy netupana, prvního mezi všemi weby, tedy toho, co jakmile se objevil na internetu, okamžitě začal znehodnocovat všechny hodnoty a všecko najednou mohlo být tak, ale zároveň i naopak, neexistoval už rozdíl mezi pravdou a lží, všechno do mrtě znivelizoval...“Mor šířící se relativizace však není tématem Kratochvilovy nové spisby, zůstává v ní pouze vysloveným jevem, publicisticko-esejistickou vsuvkou, která by možná ráda do díla vnesla ducha současnosti, ale tato autorova variace současnost pro svoji existenci v podstatě vůbec nepotřebuje.
Jiří Kratochvil: Jízlivá potměšilost žití