Pokání prezidenta G. W. Bushe
as od času se podívám na žebříček nejprodávanějších knih, který pravidelně sestavuje deník The New York Times, abych našel zajímavé publikace pro recenze do Lidových novin. Nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl, že se v čele žebříčku před několika týdny objevila kniha s názvem Portraits of Courage (Portréty odvahy), která obsahuje 66 obrazů od malíře George W. Bushe. Ano, bývalý prezident USA (v letech 2001 až 2009), jemuž letos v červenci bude 71 let, maluje. Poté co opustil Bílý dům, se vydal stejnou cestou jako jeho velký politický vzor, někdejší britský premiér Winston Churchill, který ale většinou maloval krajiny.
Bush tedy maluje. A vůbec ne špatně. Kritici o něm píší jako o opravdovém umělci. Peter Schjeldahl v časopisu The New Yorker poznamenal, že Bushovo umění je úžasně vysoké a přesvědčivé. Je to jistě zadostiučinění pro muže, o němž jeho odpůrci ve snaze z něj udělat burana rozšiřovali, že není schopen rozlišit Picassa od Pissarra. Navíc skutečnost, že knihu jeho obrazů tak vysoce hodnotil i list The New York Times, který o něm věru nepsal nikdy lichotivě, ale spíše urážlivě, je také pozoruhodná. Bush se na cestě stát se uznávaným malířem radil se známými výtvarníky, kteří ho přesvědčili, aby už přestal malovat pouze celebrity, jako jsou například Clinton, Obama, Trump, Putin, Saddám Husajn, Berlusconi, Merkelová či Havel, ale obyčejné lidi.
A takto vznikla kniha s portréty šedesáti šesti válečných veteránů, kteří byli zraněni zejména ve válkách rozpoutaných George W. Bushem. Kromě obrazů vojáků kniha obsahuje i vzpomínky bývalého prezidenta, který měl příslušníky armády rád, a vojáci prý také měli svého náčelníka v oblibě. Bush s nimi často sportoval, jezdil na kole, navštěvoval je v nemocnici, účastnil se svateb. Příjmy z prodeje knihy se také rozhodl věnovat na podporu zraněných vojáků.
Knihu v USA mnozí považují za projev pokání George W. Bushe. Bývalý prezident sice dodnes nepochybuje o nutnosti vojenských operací, které vedl po teroris- tickém útoku v New Yorku 11. září 2001, přesto se zdá, že osudy veteránů a tisíce amerických obětí ho nenechávají v klidu.
Když se dnes díváme na mnohdy trapné aktivistické počínání zhrzené Hillary Clintonové či Baracka Obamy, musíme konstatovat, že na rozdíl od nich George W. Bush uměl odejít. Po roce 2009 o něm nebylo skoro slyšet. Komentátoři jeho postprezidentské počínání chválí, asi chtějí vzpomínat na prezidenta, který po 11. září Ameriku spíše spojoval a který se vůči svým politickým rivalům zachoval jako gentleman. Svého nástupce Baracka Obamu nijak nekritizoval, do politiky nemluvil, na konferencích nepronášel projevy plné klišé za statisíce dolarů, nenechal se zvolit do dobře honorovaných dozorčích rad velkých bank, jak to dělají mnozí jeho souputníci zejména z Evropy, nezakládal ani nadace z peněz morálně pochybných dárců. Jednoduše se nesnažil monetizovat svoji osmiletou prezidentskou minulost. (Pravda, jeho rodina je dost bohatá na to, aby něco takového měl zapotřebí.) Nenechal se vyprovokovat ani k pomstě vůči novinářům, kteří o něm psali dehonestujícím způsobem. Zůstal klidný i loni, kdy prezidentský kandidát Donald Trump podlým způsobem zajel do jeho bratra Jeba, ba co více, George W. Bush přijel na inauguraci nového prezidenta USA.
Je vidět, že 43. prezident USA si zvolil správnou cestu pro zbytek života. Jeho hlavní koníček ho naplňuje štěstím a klidem, žije příkladný rodinný život a pomáhá, kde může, přičemž se ničím nechlubí. Mohl by být v tomto vzorem pro politiky nejen ve Spojených státech amerických.