Vyhnání z ráje

Čas extrémně levných hypoték skončil. Bohu díky

Vdevadesátých letech banky nabízely hypotéku s úrokovou sazbou kolem deseti procent a od klienta požadovaly čistý příjem ve výši trojnásobku průměrné hrubé měsíční mzdy (tedy jako by dnes půjčovaly na bydlení jen lidem, co vydělávají šestimístné částky). Bláznivá doba to byla. Ale časy právě končící nebyly bláznivé o nic méně.

Extrém z konce minulého roku, kdy kleslo úročení až na 1,77 procenta, je opravdu krajní. Rizika příliš nízkých sazeb jsou zjevná a vidíme je na vlastní oči: nemine týden, abychom někde nepsali: bytů je zoufale málo, zdražují. Což není jen nějaký tajemný důsledek developerských trablů, ale přímá reakce na nízké sazby. V roce 2002 jsme si vzali přes 21 tisíc úvěrů za více než 30 miliard korun, ale loni to již bylo přes 114 tisíc hypoték za takřka 300 miliard korun! I proto byty zdražují, v Praze o čtvrtinu (24 procent), v Liberci a Hradci ještě víc (28 procent) a v Ostravě o více než třetinu (37 procent). Sledujeme klasický ekonomický paradox: levné peníze vedou k převisu poptávky nad nabídkou, takže zboží zdražuje tak, že si nakonec za své koruny koupíme méně než při vyšších sazbách.

Druhé riziko je obligátní: za úrok 1,77 jsou splátky tak nízké, že si půjčí opravdu každý druhý. Kdyby se „něco semlelo“a sazby za pět let vyskočily na trojnásobek, splátky mnohé domácnosti položí – i takové případy z Evropy známe.

Třetí hrozba není pro nás tady a teď díky přísné regulaci ze strany ČNB příliš aktuální, ale i tak ji připomeňme: velká krize v roce 2008 začala právě tím, že Američané uvěřili, že bydlet ve vlastním může opravdu úplně každý. Petr Kamberský