Tři galští kohouti a jedna křepelka

Dlouho to vypadalo, že výsledek prvního kola francouzských prezidentských voleb bude docela snadno odhadnutelný. Postoupí kandidátka extrémní pravice Marine Le Penová a centristický (či středolevý) kandidát Emmanuel Macron. V posledních dnech to ale vypadá – díky relativnímu vyrovnání preferencí (všichni mají okolo 20 procent) a díky velkému počtu nerozhodnutých voličů –, že do hry se může vrátit i kandidát republikánské pravice François Fillon, především proto, že se mu po zmařeném teroristickém útoku daří portrétovat Macrona jako slabého vůči terorismu.

Hlavně ale posiluje krajně levicový nezávislý kandidát Jean-Luc Mélenchon. Ten je přitom úplně stejně nebezpečný extremista jakoMarine Le Penová. Francouzům slibuje, že zbohatnou tím, že budou méně pracovat. Dále by zkrátil už tak krátký pracovní týden z 35 na 32 hodin, snížil by věk pro od- chod do důchodu z 66 let na 60 let, zabránil by firmám, které propouští, vyplácet dividendy a ignoroval by evropská pravidla pro schodky i státní dluh. V zahraniční politice je proti Americe, proti NATO a pro Putina. Co se dobrých sousedských vztahů týče, je kandidát Mélenchon autorem knihy Německý jed.

Potvrzuje se staré dobré politické pravidlo, že krajní levice a krajní pravice mají k sobě velmi blízko. I když jsou ideologická východiska různá, Mélenchon a Le Penová se v zásadě neliší v názoru na Rusko, Ameriku, Evropu ani na roli státu v ekonomice. Levicovým či bývalým komunistickým voličům vadí rasismus, odpor k minoritám a (stále ještě přežívající) pečeť antisemitismu Národní fronty. Kdyby se ale Mélenchon do druhého kola nedostal, je otázka, zda mnozí jeho voliči nepodpoří nakonec Le Penovou, když je jim věcně tak blízká.

Pryč je doba, kdy snad bylo možné tvrdit, že určité ideologické a reformní recepty pro ekonomiku jsou univerzálně platné. Něco jiného potřebuje dnes Německo, něco jiného Británie a něco jiného Francie či Itálie. Posledně jmenované státy nikdy nezažily žádnou deregulační „thatcherovsko-reaganovskou“vlnu ani vlnu úspěšných reforem typu německého Hartz IV z poloviny první dekády tohoto století.

Na to, co francouzská ekonomika potřebuje k oživení nejvíce, nejlépe míří François Fillon, který slibuje, že do pěti let vyrovná rozpočet pomocí škrtů ve státní správě, sníží korporátní daně z 35 na 25 procent, ukončí 35ho- dinový pracovní týden a liberalizuje pracovní trh. Fillonovou potíží je bohužel jeho příchylnost k Rusku a Putinovi. Program proevropského Macrona je také reformní, ale o poznání méně radikální než v případě Fillona.

Ať se na to ale podíváme, jak chceme, jsou tu reálné vyhlídky na docela šílené výsledky. Kdyby se totiž do druhého kola dostala Le Penová a Fillon, celá levice a velká část politického středu nebude vůbec v druhém kole zastoupena. Kdyby do druhého kola postoupili oba extremisté, nebudou pro změnu vůbec zastoupeni rozumní a uměření voliči. Souboj mezi Fillonem a Macronem v druhém kole by znovu obnovil klasický střet pravice s levicí, ale vynechal by všechny ty rozzlobené voliče nalevo i napravo. Pouze souboj mezi Le Penovou a Macronem by zahrnul všechny zájmy, jak souboj mezi levicí a pravicí, tak mezi uzavíráním se a otevřeností.

Podle politologa Jeana-Louise Bourlangese Francii reálně hrozí, že bude mít prezidenta, kterého odmítá většina společnosti. Volební systém páté republiky je přitom stavěn na systém dvou stran, nikoli na rozdrobené politické spektrum.

Francie možná potřebuje reformu systému voleb do Národního shromáždění včetně silné prémie pro vítěze, ale asi i opuštění poloprezidentského systému a posílení pravomocí vlády a premiéra. Volba extremistického kandidáta by ve Francii velmi pravděpodobně vedla k posílení parlamentarismu.

Autor je předsedou správní rady IPPS