Trhy vibrují cenou elektřiny
harmonizovala. A možná i podpora obnovitelných zdrojů energie – aby se budovaly především tam, kde mají nejlepší podmínky (korespondující cíl pro rok 2030 je zatím stanoven jen na úrovni celé EU).
Na druhé straně není účelné vše řídit z Bruselu. Nemalý zmatek v elektrárenství způsobuje právo členských zemí EU na svůj „národní výrobní mix“. Není třeba jasné, co vše se při preferenci jedné technologie výroby elektřiny může porušit: pravidla jednotného vnitřního trhu, nebo jen hospodářské soutěže na vlastním území? V této souvislosti se často objevuje otázka, nakolik se lze spolehnout na dovoz elektřiny z okolních zemí. Nejde jen o mimořádné situace, ale o její dlouhodobý dovoz ze zahraničí. Není ojedinělý požadavek pokrýt ze zdrojů na našem území svou veškerou spotřebu. Nabízí se srovnání s ropou a zemním plynem, rovněž strategickými surovinami, kde stát hraje určitou roli, ale jinak je zcela dovážíme. Je ale tento příměr adekvátní?
Nemusí být na škodu, že členské země EU mají odlišnou energetickou politiku, a nikoli všechny sázejí masivně na obnovitelné zdroje energie. Lze si představit, že zatímco Němci budou pokračovat v robustní výstavbě OZE, Polsko a třeba i ČR se zaměří na tradiční zdroje. Každý bude plnit národní požadavky – Němci budou zelení a Češi mít větší pocit bezpečí. Na- víc to může být i ekonomicky výhodné – Němci dají práci českým tradičním elektrárnám a nemusejí budovat vlastní. Češi naopak nakoupí levnou německou zelenou elektřinu, čímž se stanou zelenějšími.
Pomohlo by víc přihlížet k emisím skleníkových plynů na úrovni spotřeby a nikoli jako dosud jen na úrovni výroby. Vyrobí-li uhelná elektrárna v severních Čechách elektrony, jež spotřebuje ekofarma v Bavorsku, kdo je „čuník“? Přesně sice nezjistíme, kde byl daný elektron spotřebován, ale i hrubší statistická metoda by pomohla. I v tomto scénáři je vhodná jistá harmonizace, jež minimálně zajistí dostatečné přeshraniční přenosové kapacity.
Ujasnění vlastních cílů
Tyto rozdíly je třeba si uvědomovat a pečlivě prodiskutovat, zejména pokud je cílem větší koordinace v energetické politice. O ní se mluví poměrně dlouho a v poslední době se začíná prosazovat i v německé debatě. Němci přiznávají, že své energetické plány měli lépe konzultovat se svými sousedy. Není pochyb, že by členské země EU spolu mluvit měly, ale je třeba se i ptát, co by takový dialog přinesl. Stěží si lze představit, že by Němci své vzletné plány opustili kvůli námitkám sousedních zemí. Nebo jim jde především o to, aby jejich sousedé s Energiewende více počítali a připravili se na její dopady? Ideálně na vlastní účet?
Řada německých sousedů opravdu jako by Energiewende ignorovala, což Němce – do značné míry oprávněně – překvapilo. Vždyť plány jsou schválené dlouho a není problém si je prostudovat. Toto nedorozumění má minimálně částečně jednoduchou příčinu – rozdílné vnímání státních plánů a strategií. U nás jich také máme mnoho. Často však dopředu počítáme s tím, že z větší části, ne-li úplně, zůstanou na papíře. V Německu se stát svými strategiemi více méně řídí a snaží se je naplňovat, což může někoho vyvést z míry.
Vedle snahy pochopit záměry a způsob uvažování členských zemí EU je také třeba si ujasnit vlastní cíle. Na české straně jsou plány minimálně trochu zmatené a značně proměnlivé – tu stavíme neuvěřitelných 18 nových jaderných reaktorů, pak jen dva, o něco později žádné a nyní se opět rozjíždějí plány na výstavbu.
Ocenění spolehlivosti
Nyní se v elektrárenství usilovně řeší ještě jeden problém. Už bylo řečeno, že existují pochyby, zda jsou současné trhy schopné zaplatit dosud velmi potřebné tradiční zdroje. Objevila se velká skupina odborníků a postupně i států, jež chtějí tradiční trh s elektřinou, kde se s ní obchoduje v podobě megawatthodin a neřeší, odkud pochází, doplnit trhem novým, jenž by odměňoval, nakolik spolehlivě mohou elektrárny elektřinu do sítě dodat.
Platilo by se za jejich výkon, který je spolehlivě k dispozici v daný okamžik (většinou v zimě). Místo megawatthodin jde o megawatty. Zohlednilo by se, že elektron ze sluneční elektrárny s neřiditelnou výrobou nemá stejnou hodnotu jako elektron z řiditelné plynové turbíny. Existuje přitom řada možností, jak spolehlivost elektráren ocenit. Zatímco Britové zavedli aukce, na nichž se o platby uchází řada zdrojů, včetně interkonektorů se zbytkem Evropy, Francouzi budují trh s kapacitními certifikáty.
Německo po dlouhé debatě dodatečné kapacitní trhy odmítlo, ačkoli i zde má být trh zajištěn rezervními elektrárnami, které však na rozdíl od Francie a Británie nesmějí svou produkci paralelně prodávat na burze. Němci věří, v souladu s uvedenými principy, že kapacity nutné k pokrytí obnovitelných zdrojů energie zvládne financovat tradiční trh, jen je třeba jej oproti dnešku rozhýbat.
Co lépe koordinuje souhru obnovitelných zdrojů energie a tradičních elektráren než trh, kde se potkávají? Jeden velký trh pro všechny zdroje je lepší než vytvoření nových trhů, jež jsou odstíněné od OZE.
Jeden velký trh
I mezi odborníky je mnoho zastánců tohoto vylepšeného trhu, na němž se nadále bude obchodovat jen s megawatthodinami. Za současnými velmi nízkými cenami elektřiny vidí zejména přebytek zdrojů na trhu, které byly často naplánovány během doby, kdy cena elektřiny byla nad svým dlouhodobým průměrem. Podle nich byla nemalá část dnešních elektráren vybudována před zavedením trhu a rozbitím monopolů, a proto nejprve musejí některé zdroje odpadnout a až poté lze hodnotit současný tržní model. Jako argument používají třeba výsledky zmíněných britských aukcí, které rovněž ukázaly přebytek výrobních kapacit.
Zastáncům německého přístupu se doplňkové kapacitní platby nelíbí, protože oddalují, nebo dokonce znemožňují, aby podle situace v síti ceny na trhu více kolísaly. A tvrdí, že pokud je necháme klesat do záporu a naopak šplhat ke stovkám, výjimečně i tisícům eur za megawatthodinu, začnou se vyplácet flexibilní zdroje elektřiny, například plynové turbíny, a postupně snad i skladování elektřiny. Zejména poté, co se odstaví některé tradiční elektrárny, čemuž však kapacitní platby brání a konzervují dnešní nevyhovující stav.
Situace z letošní zimy, kdy kvůli výpadkům ve francouzských elektrárnách ceny elektřiny značně narostly, naznačuje, že by mohli mít pravdu. Co lepšího by mělo koordinovat souhru mezi obnovitelnými zdroji energie a tradičními elektrárnami než trh, na kterém se tyto technologie potkávají? Jeden velký trh pro všechny zdroje je lepší než vytvoření nových trhů odstíněných od OZE. Jen je třeba pro něj zavést dobrá pravidla.
Autor je ekonomický analytik, pracuje ve společnosti RSJ