Voliči postrádají hlavně naději
Francouzi rozhodně vnímají nadcházející volby jako převratné. Věci nemohou pokračovat jako dosud, období stagnace a deprese, nejen ekonomické, trvá příliš dlouho. Nebude se vybírat mezi pravicovým a levicovým systémem hodnot, ale mezi budoucností a minulostí, otevřeností a izolací, nenávistí a vstřícností, rozumem a lží. Podobně jako v USA, i ve Francii během posledních dvaceti let narostly mezi lidmi nespokojenost a nedůvěra, které se někteří politici snaží přetavit ve svůj prospěch.
Důvody nespokojenosti jsou ale jiné. Američané nikdy neměli výhody, kterých se Francouzi nechtějí vzdát. I když to v důsledku znamená, že pro samou ochranu zaměstnanců není pro mladé lidi skoromožné získat dlouhodobou zaměstnaneckou smlouvu a že podnikatelé utíkají do ciziny. Změna nemusí vždy znamenat porážku, ale z francouzské perspektivy to tak často vypadá. Je také snazší někoho obvinit, třeba Evropskou unii nebo francouzské Araby, než si připustit neúspěch.
Země je zablokovaná
Žiju ve Francii pátým rokem amohu zodpovědně prohlásit, že prostředí je tu nezdravé. Věci nejsou průchodné, nefungují. Když se něco povede napoprvé, je to skoro zázrak. A to není pohled cizince, Francouzi jsou první, kdo nad každodenními komplikacemi a selháními vrtí hlavou. Nemluvím o pomalosti, která může být v jistém smyslu ozdravná, pokud je spojena s poctivostí. Zablokovanost, kte- ré místní říkají „malaise“, je jiného druhu, je to motání v kruhu, které vysiluje, krade čas a bere lidem motivaci a víru v dobrou budoucnost (snad kromě emigrace).
Přitom Francie je země s velkým tvůrčím potenciálem. Pokud zdejší lidé něco opravdu umí, pak vymýšlet nové věci a vytvářet nová uskupení a sítě. Fungují tu nejrůznější občanské iniciativy a kooperativy a humanistický ideál je stále nezpochybnitelnou součástí veřejného života. (Třebaže i tady, podobně jako v Česku a jiných západních zemích, v posledních letech došlo k rozvolnění hranic toho, co je společensky přístojné, a do veřejné sféry prosakuje čím dál tím více nenávist.)
Předvolební průzkumy dávají šanci vlastně jen dvěma kandidátům: Marine Le Penové a Emmanuelu Macronovi. Le Penovou není třeba představovat. Macron je mladý, v politice relativně nový (což působí v jeho prospěch) a inteligentní. Jeho analýza problémů současné Francie zní nestranně a rozumně, návrhy na nutné změny jsou realistické. Přitom mu nechybí nadšení, odvaha a idealismus, kterým dokáže strhnout davy. Ale po selhání průzkumů v amerických volbách je třeba být připraven na všechno. Například podpora levicového Jeana-Luca Mélenchona prý každým dnem roste, hlavně na úkor Le Penové. Jeho konzistentní kritika politiky ve službách globálního neoliberalismu se setkává s velkým ohlasem.
To, co dnes francouzští voliči postrádají nejvíce, je naděje. O tu se ve volbách bude hrát. Doufejme, že vyhraje kandidát, který dokáže zaseklý mechanismus nakopnout dobrým směrem.
Magdaléna Platzová (* 1972) píše knihy pro děti a divadelní hry, od roku 2012 žije v Lyonu.