O volbách a zářných zítřcích

Na vaši první otázku odpovědí zajisté všichni dotázaní stejně, to jest přitakávavě. Je pravděpodobné, že ve druhém kole bude chybět přinejmenším jedna, a nejspíš obě politické formace, které v novodobé Francii dosud vládly. Což není specifikum Francie; podobnou tendenci lze zaznamenat tu či jinde v Evropě, ba i v Neevropě.

Pro tento vývoj je charakteristická nepřítomnost tradičních diskurzů jak v levicovém, tak pravicovém politickém světě. Dosavadní kritéria – bohatí versus chudí, zvyšování životní úrovně atd. – jsou dnes apanáží převážně krajních, resp. okrajových stran. Dominantní spor probíhá v jiných pojmech: zánik – pozvolný, nicméně neodvratný – či nezánik národa v té podobě, v jaké ho známe a vnímáme posledních bratru dvě stě padesát let. Zánik národa předpokládá kromě jiného i odstranit monopolní státní struktury, poddat se nadnárodním institucím, proměnit historické území v open space, v němž posedávají ti, kdo mluví týmž jazykem, doslova i přeneseně, kteří nosí stejné boty a stejný zástřih, kteří znají cizí města lépe než své vlastní.

Kteří mají plnou hubu alterity, s níž se nikdy reálně nesetkali, byť jen na vteřinu.

Pod korouhví globalizace

Osobně jsem se vždycky považoval za dědice společenských schémat osvícenství, a tudíž za kosmopolitního člověka. Princip kořenů mi byl a je dodnes podezřelý. Setkání s alteritou je v mém vědomí jediný prostředek, jak prožít život pokud ne smysluplně (naplnit život smyslem není jen tak), tedy přinejmenším neidiotsky. A považuji-li člověka, viz výše, za flóru bezkořennou, nezbavuji ho tím identity – kterou vnímám jako proces. A tuto identitu může poskytnout toliko konfrontace s alteritou.

Média, ideologové, politici, kteří dnes pod korouhví globalizace horují pro alteritu, usilují ve skutečnosti o dokonale černobílý svět, v němž budou nekomunikovat ti, kteří pochopili, kam svět spěje, s těmi, kdo k podobnému poznání nedospěli. Někdejšího ignorantského proletáře nahradil křupan, který neglobalizovaně trvá na svých zvyklostech.

Podotýkám, aby nedošlo k nedorozumění, že jsem přívržencem Evropské unie – jakkoli čím dál skeptičtějším – a představa federace či konfederace evropských národů se mi zdá rozumná a žádoucí. To, co jsem se pokusil vyjádřit, nesouvisí s bruselskou byrokracií, na niž je nám tak libé a snadné nadávat. Přál bych si pouze, aby Evropská unie vzdorovala blížícímu se černobílému, dvouvrstevnému světu, v němž opět jednou dostane přes hubu neoperativní pitomec – k němuž pociťuji větší sympatie než k úhledným a usměvavým prorokům zářných zítřků globalismu. Normalizace není patrně vhodné synonymum, přesto se dere na rty. A čím dál fatalističtěji čekám na návrat pojmů, které stály u zrodu Unie, do politického slovníku dneška. Koneckonců, nezní snad evropská devíza In varietate concordia?

O tom jsou – dle mého názoru především – dnešní prezidentské volby ve Francii, a zakrátko i jinde.

Patrik Ouředník (* 1957) je autorem nejpřekládanější současné české knihy – Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku (2001). Ve Francii žije od roku 1984.