Zpíváme často Marseillaisu
Prezidentské volby jsou tradičně volbami s největší účastí. V čem jsou letošní prezidentské volby jiné? Předvolební kampaň je nesena v nezvykle emocionálním a vášnivém duchu, přináší nejrůznější zvraty a ohromení. Už výsledek pravicových primárek překvapil, zvítězil François Fillon, a nikoliv jeden z předpokládaných favoritů – Nicolas Sarkozy či Alain Juppé. Finanční skandály Fillona a jeho manželky Penelope, jeho zjevné lži a nemorální postoje, které vyvolaly odsouzení i ve vlastních řadách pravicového politika, jeho postavení zproblematizovaly.
Co se týče Marine Le Penové, nemyslím si, že by mohla volby vyhrát. Její pozice byla před několika dny oslabena výrokem o Zimním velodromu, který za nacistické okupace sloužil jako koncentrační tábor pro Židy před jejich deportací do vyhlazovacích táborů: prohlásila, že Francie není zodpovědná za zatýkání a následnou deportaci Židů. Tento omyl je těžko pochopitelný, neboť Marine Le Penová se dlouhodobě snaží odbourávat politické dědictví svého otce. Výrokem ale potvrdila, že je a zůstane jeho politickou následkyní.
Líbivý narcista
Hvězdou na prezidentském nebi je Emanuel Macron. Líbivý narcista, bývalý bankéř u Rothschilda a ministr ekonomie se pravděpodobně stane prezidentem Francie před dovršením své čtyřicítky. Francie se utápí v bezbřehé „macronmanii“. Macron se proslavil díky mediální konstrukci. Je schopen řečnit na jakékoliv téma, a to tak, že obhajuje věc i její opak. Snaží se o co nejširší záběr, zprava i zleva. Oficiální kandidát socialistické strany Benoît Hamon vyšel z primárek vítězně, ovšem jeho spolustraníci Emmanuel Valls a Jean-Yves Le Drian se s ním desolidarizovali a přešli k Macronovi. Odůvodňují to tím, že nechtějí, aby se dostala k moci Le Penová. Kandidátů je jedenáct, favority byli před několika dny tři. A pak se objevil Jean-Luc Mélenchon. Není to nová tvář francouzské politiky, ba naopak, situuje se na levici levice. V Marseille začal svůj mítink minutou ticha za utonulé migranty ve Středozemním moři, což považuji za důstojné gesto.
Předpokládá se, že Marine Le Penová se dostane do druhého kola. V roce 2002 se její otec do druhého kola sice dostal, ale v naprosto odlišném kontextu. Nikdo to tehdy nepředpokládal, byl to obrovský šok pro celou Francii. Dnes je situace velmi rozdílná, reprezentantka extrémní pravice je dlouhodobě považována za kandidátku druhého kola. Zdá se, že na programech jednotlivých kandidátů zase tak moc nezáleží, jediným programem je nedopustit, aby se favoritka s fašizujícími tendencemi stala první prezidentkou Francie. Ve svém okolí slýchám často (a sama to cítím podobně): „Nevím, koho budu volit, ale vím, koho volit nebudu.“
Nezodpovězená otázka
Jistěže se země, kde islámský terorismus od ledna 2015 připravil o život 236 lidí z celkového počtu 271 obětí atentátů za posledních třicet let, změnila. Zvykli jsme si na viditelnou přítomnost policie, na kontroly v obchodních centrech, na nádražích, při vstupu do muzeí a galerií. Ale také jsme zažili nezapomenutelné manifestace občanské solidarity a odhodlání nenechat si vzít náš způsob života a naše hodnoty. Nikdy jsem neslyšela zpívat – a nezpívala – Marseillaisu tak často jako v posledních dvou letech. Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, jak a proč se stalo, že z dětí, které se tu narodily, vyrostli islámští fanatikové.
Ivanka Lefeuvre (* 1949) je signatářka Charty 77. Ve Francii žije od roku 1982. Vydala knihu „Migrace 1982“o svém vyštvání z vlasti v rámci akce StB Asanace (2014).