„Máme politiků po krk. Je čas na změnu“

Francouzské prezidentské volby 2017 představují v historii páté republiky zcela mimořádný „ročník“. Stačí uvést několik příkladů. Dosavadní prezident svůj mandát neobhajuje. To je premiéra, všichni jeho předchůdci se o to pokusili. Je narušeno tradiční schéma souboje mezi levicí a pravicí. Svůj program nabízí voličům celkem 11 kandidátů, což je relativně vysoký počet. Jeden z nich sám o sobě prohlašuje, že nestojí ani na levici, ani na pravici: Emmanuel Macron. Tento bývalý ministr Françoise Hollanda založil vlastní hnutí a do názvu mu dal své iniciály – En Marche! (Vpřed!). Ve volebních preferencích se drží na předním místě. Přeběhlo k němu několik ministrů Hollandovy vlády, čímž se zvýšilo riziko porážky oficiálního kandidáta vládní Socialistické strany. Takové zběhnutí je něco nevídaného.

Třetí novinkou je, že se obě tradičně vládnoucí strany vůbec nemusí dostat do druhého kola. Socialista Hamon a republikán Fillon se ve výzkumech veřejného mínění pohybují v nejlepším případě na třetím místě. Hrozí politické zemětřesení!

Radikálové na vzestupu

Krajně pravicové Národní frontě Marine Le Penové se podařilo zapustit ve společnosti kořeny do té míry, že již není otázkou, zda se Národní fronta dostane do druhého kola, nýbrž zda se Le Penová stane prezidentkou. Kandidát tzv. radikální levice Jean-Luc Mélenchon k tomu ve výzkumech předběhl oficiálního kandidáta socialistů. Ve všech dosavadních prezidentských volbách představitel socialistů vždy v prvním kole ostatní levicové kandidáty porážel.

Důvody této situace převrácené naruby jsou četné a ne vždy racionální. Jisté je, že ztráta důvěry občanů v tradiční politiky dosáhla míry, že se dá hovořit o naplněném rozvodu. Dva z kandidátů François Fillon a Marine Le Penová vězí až po krk v nepříliš vábných aférách a bylo s nimi zahájeno trestní řízení. Voliči jsou v šoku, s výjimkou příznivců Národní fronty.

Výrazem změny je rovněž novotvar v podobě Emmanuela Macrona, který se nehlásí ani k levici, ani k pravici. Toto rozdělení je stále více odmítáno. Francouzům dělá největší starost nezaměstnanost a v posledních letech, u omezené části z nich, také imigrace a bezpečnost. Obě tato témata upřednostňovala tradičně pravice a po teroristických atentátech islamistů v roce 2015 je převzala rovněž levice. K tomu menší upřesnění: za vlády Françoise Hollanda byl soubor zákonů o boji proti „pocitu ztráty bezpečnosti“a terorismu značně posílen, „dočasný“výjimečný stav vyhlášený v roce 2015 neustále prodlužován a bezpečnostní systém Vigipirate aktivován. Všechna tato opatření se nutně dotkla osobních svobod a vytvořila atmosféru trvalého napětí.

Příčin znepokojení a nespokojenosti je celá řada, což se projevuje jasným zavržením tradičních politických stran. Na ulici, v dopravních prostředcích nebo na pracovišti je slyšet: „Mám politiků až po krk. Žádná vláda nic pořádného neudělala, výsledky jsou katastrofální. Je čas vyzkoušet něco jiného. Je to sice riskantní, ale tak ať!“Důsledkem je, že lidé, kteří se rozhodli dát kopanec zaběhlému systému, se obracejí k extrémní pravici, k proudu „ani levice, ani pravice“či k radikálnější levici. Řada dalších, bezradní, neví, koho vlastně volit nebo zda se k volbám vůbec dostaví. Volební „ročník 2017“se proto předchozím nepodobá, nikdy Francouzi nebyli tak nerozhodní a nikdy se konečného výsledku tak neobávali.

Carole Paris (* 1960) působí jako jazyková redaktorka v týdeníku Le Point. Překládá také z češtiny.