Lidé se baví o politice více než před pár lety

Letošní prezidentské volby se od těch předchozích výrazně liší. Už třeba bezprecedentním faktem, že současný prezident rezignoval na pokus obhájit svůj mandát. Extrémní strany jsou podle průzkumů nebývale vysoko. Reálnou šanci na postup do druhého kola mají nikoli dva, ale hned čtyři kandidáti: François Fillon (pravice), Marine Le Penová (krajní pravice), Emmanuel Macron (střed, resp. kandidát, který se snaží spojit liberální a proevropské síly napříč pravolevým spektrem) a do určité míry i Jean-Luc Mélenchon (krajní levice). A oba relativní favorité z této čtveřice jsou velmi netypičtí. Marine Le Penová reprezentuje stranu, která ještě nikdy nevládla a je pro většinu společnosti nepřijatelná. Emmanuel Macron reprezentuje politické hnutí, které vzniklo před rokem, přičemž on sám ještě nikdy nekandidoval v žádných volbách a jeho jedinou politickou zkušeností jsou dva roky v roli ministra hospodářství.

Asi nejvýraznější změnou jsou bezpečnostní opatření a související změny v chování lidí v důsledku teroristických útoků. Také se mi zdá, že se společnost více zpo- litizovala: lidé se baví o politice více než před pár lety, sledovanost politických pořadů v televizi láme rekordy, primárky pravice i levice přitáhly nečekaně mnoho voličů. Ale tato politizace probíhá v netradičním duchu: zavedené strany se propadají, stoupá poptávka po razantní změně. Část Francouzů to vede k sázce na radikální strany z okraje politického spektra, zejména na krajní pravici Marine Le Penové. A jiná část volá po změně, která by však nezpochybnila základy, na kterých stojí politický a hospodářský systém Francie i její zahraničněpolitická orientace. To jsou voliči Emmanuela Macrona. Co se týče hospodářské situace a společenské nálady, co Francii znám, tj. od počátku 90. let, je u mnoha Francouzů cítit latentní skepse, pesimismus, pocit, že „bývalo lépe“a budoucnost nechystá nic dobrého. Podle ekonomické situace pak tato „blbá nálada“posiluje či oslabuje. Z tohoto pohledu je možná dnešní nálada trochu pozitivnější než před pěti sedmi lety, kdy bylo slovo „krize“skloňováno ve všech pádech. Také mám pocit, že ochota ke změnám i k určitým obětem narůstá, ale politické elity jsou příliš zprofanované a bojácné na to, aby toho dokázaly využít a zemi nastartovaly k novému rozmachu.

Lukáš Macek (* 1976) je ředitelem dijonské pobočky Pařížského institutu politických studií. Ve Francii žije od roku 2004.