Jak výživný býval člověk

srovnatelných mužů, aby zjistil, kolik proteinů a kalorií obsahují jednotlivé části těla. Na muži o vázce cca 65 kilogramů napočítal 19 951 kalorií. „Garn s Blockem se soustředili výhradně na svalovou hmotu, jenomže to není jediná poživatelná součást lidského těla. Z etnografických a archeologických studií víme, že se pojídaly také plíce, játra, mozek, mícha, kostní morek, genitálie i kůže,“píše a zdrojuje Cole. Odtud už byl jen kousek ke kalorické tabulce.

Nejvýživnější jsou tukové tkáně – u 65kilového člověka by se z nich dalo maximálně vytěžit až 49 938 kalorií. Následují kosti a v nich obsažený morek, k němuž se naši předkové prokazatelně dobývali, s úctyhodnou zásobou 25 331 kalorií. Z masa byly nejhodnotnější stehna (13 355), horní část paží (7451) a lýtka (4486). Pokud by byla snědena i všechna kůže, zajistila by 10 278 kalorií. Naopak málo výživné je srdce, jež má pouze 650 kalorií – méně než taková ryba (1300).

Právě k porovnání s energetickou hodnotou jiných živočichů Cole směřoval. Je totiž přesvědčen, že jíst člověka jen z nutričních důvodů bývalo krajně nepraktické, pakliže byly v různých paleolitických érách k mání jiné zdroje proteinů. Proto přidává i hodnoty zvířat, se kterými se mohli běžně setkávat lidští předkové z devíti jím vybraných lokalit a dob.

Neandertálci v podezření

Z lidojedství jsou čerstvě podezřelí už i zástupci druhu Homo antecessor (ze španělského naleziště Gran Dolina o stáří asi 936 tisíc let), dále jedinci Homo erectus (Caune de l’Arago ve Francii se stářím asi 680 tisíc let), ale hlavně evropští neandertálci. Rozhodně ti z Moula Guercy (asi 100 tisíc let), z El Sidrón (48 tisíc let), Padrelles (asi 45 tisíc let), Cueva del Boquete de Zafarraya (42 tisíc let) a belgického Goyet (asi 40 tisíc let). Cole přidává i dvě nezpochybňované pozdní lokality, kde jsou poničené ostatky našich příbuzných – druhu Homo sapiens. Jde o jeskyni Maszycka v Polsku s nejméně šestnácti mrtvými (5 dospělých, 3 dospívající a 8 dětí), kteří byli někdy před 15 tisíci nejspíše oběťmi „válečnického kanibalismu“, a anglickou jeskyní Gough’s Cave z doby před 14 700 lety, kde je pětmrtvých se stopami „nutričního kanibalismu“, jak se často píše v odborné literatuře, a rovněž i s rituální úpravou lebek.

Poslední dva nálezy jsou z dob, kdy byla lidem k dispozici mnohá zvířata, nejspíše i snadněji lovitelná než lidé. A daleko výživnější. Zatímco kompletně snědený muž by dodal energii 125 tisíc kalorií, jen maso z divokého koně skýtalo 200 ti- síc kalorií, z jelena 164 tisíc, z kance 324 tisíc a z pratura dokonce 979 tisíc! Ačkoliv robustnější neandertálci byli dle propočtů mírně výživnější, ani tak by nebyli nějakou extra bohatou kořistí. Pralidé z jeskyní Goyet měli možnost lovit i mamuta, jenž má v tabulce 3,6 milionu kalorií. „To naznačuje, že sklon hominidů k antropofágii nejspíše nebyl nutričně motivován,“tvrdí Cole. Spíše to bylo z rituálních, pohřebních a sociálních pohnutek.

13 tipů, jak najít jedlíky

Jeden z prvních odborných článků, který se možnostmi kanibalismu v evropském pravěku zabýval, napsal Čech. Slavný profesor fyzické antropologie Jindřich Matiegka (1862–1941) publikoval roku 1896 v Památkách archeologických studii „Lidožroutství v předhistorické osadě u Knovíze a v předhistorické době vůbec“, jejíž německá varianta vyšla i ve vídeňském časopise a je dodnes citována.

Třeba v přehledu Herberta Ullricha o paleolitickém lidojedství (2005). Tento Berlíňan se důkladně zabýval chorvatským nalezištěm Krapina. Unikátní místo se stovkami zlomků lebek a zpřelámaných kostí bylo od dob výzkumů Dragutina Gorjanoviće-Krambergera (1901) považováno za zřejmý důkaz kanibalství mezi neandertálci. Někteří experti to odmítali a podobně jako William Arens v etnologii, autor knihy The Man-Eating Myth (1979), označovali lidojedství za mýtus a špatně interpretované nálezy. Ullrich uznává, že ani stopy po odškrabávání masa nemusejí značit pojídání, ale spíše nějakou dávnou formu pohřebního ritu. Každopádně ale píše, že podélně rozlomené kosti či záměrně proražené lebky s evidentní snahou dostat se k morku, respektive mozku jsou indicií závažnou.

„Z mladší doby bronzové (knovízská kultura, 1200 až 900 let před Kristem) se z našeho území jako doklad lidojedství často uvádějí poměrně časté nálezy lid- ských ostatků jakoby pohozených v jamách v prostoru tehdejších osad. Zdá se pravděpodobné, že mnozí z těchto lidí byli usmrceni násilně – rozbité lebky svědčící o kamenování, uříznuté hlavy... Jednotlivé lidské kosti mají stopy po vaření či okusování spíše výjimečně, což může dokládat lidojedství, i když jsou možná i jiná vysvětlení,“říká k tomu Petr Květina z Akademie věd.

Cole vypočítává třináct znaků, které mohou naznačovat zájem o lidské maso. Kromě rozštípnutých kostí a hlav jsou to zjevné stopy po okusování (rozpoznatelné hi-tech postupy), škrábánce i řezy, doklady vaření, ohoření či stopy po řeznických postupech jako na zvířecích zbytcích. Jak Cole na okraj studie půvabně dodává, zajímavým námětem je vliv vaření na energetickou hodnotu masa, ale „vzhledem k povaze tématu nebylo možné analyzovat vařené lidské maso“.

Lidožrouti. Fenomén tak ohavný a přitom perverzně lákavý, že o něm psala spousta odborníků nebo cestovatelů, kteří si příběhy často přibarvili, aby doma vzbudili senzaci. Ale vědci v tomto zájmu neustávají: nově od archeologů víme, že lidské srdce nemělo ani tolik živin jako půl dávné ryby.

A z misky na pražské pitevně…

Historických zápisů je nemálo. Začínají už u Hérodota, jenž před 2500 lety znal národ Androfágů, pojídačů mužů. Píše též o Issédonech, o posledním známém etniku na východ od Uralu, kteří „když člověku zemře otec, přiženou všichni příbuzní ovce a obětují je; když jejich maso rozřežou, rozřežou i zemřelého rodiče, všechno maso smíchají a předloží k hostině. Z hlavy stáhnou kůži, hlavu očistí a pozlatí, a potom ji používají jako svátost“( Kniha IV: 26). Svědectví z Asie přinesl mnich Oldřich Čech z Furlánska alias Odoriko z Pordenone (asi 1270–1331), jenž psal o „praohavném obyčeji“snědení otce na ostrově Dondin u Sumatry.

Tam působil koncem 19. století lékař Pavel Durdík. V knize Pět let na Sumatře (1893) však vzpomíná na pražskou zkušenost: „Že maso z člověka vařením se scvrkne, viděl jsem ne u Bataků, nýbrž v Karolinu – na přednášce prof. Bochdálka roku 1861. Profesor anatomie demonstroval medikům vařené maso z člověka. ,Hle – pravil – jak se scvrklo, je to maso z lýtka, rázem odříznuté. Jak se z něho kouří, přivoňte, voní jako hovězí. Kdo chce, může je ochutnat, nezapomene po celý život, jak chutná.‘ Dřevěná miska s masem kolovala mezi posluchači, soused ji podával sousedu... Viděl jsem, jak jeden medik maso zcela klidně do ruky vzal a do něho kousl, načež vyplivl. Mnozí kolegové divili se jeho udatnosti, já též.“

Když před pár týdny reportér deníku The New York Times zpovídal Colea, neodpustil si všetečný dotaz, jestli k němu ještě někdy přijdou nějací kolegové na večeři. „Ano, ale raději budu servírovat zeleninu,“odvětil nevědecky Cole.

Podélně rozlomené kosti či záměrně proražené lebky vedené evidentní snahou dostat se k morku, respektive k mozku jsou indicií velmi závažnou...