Kdopak by se (tady) Vlády bál?

Oquality TV produktu dánské veřejnoprávní stanice DR1, prodaném do pětasedmdesáti zemí na pěti kontinentech, jsem na stránkách Orientace již psal – vloni na konci listopadu. Text My v zrcadle dánské Vlády se soustředil na těsné, přímo symbiotické strategické partnerství mediální a politické moci, jež je ústředním tématem seriálu.

Text se pokusil upozornit na to, že kritický náhled, který Vláda na toto propojení má, je i naším problémem, jenže tuzemská mediální, natožpak politická scéna nemá zájem o kritickou reflexi historie, a tím spíš přítomnosti této symbiózy. Stálo v tom textu, že zakladatelé a šéfredaktoři dnešních českých médií, která se staví jako opoziční vůči současným zdejším mediálním pořádkům, rozuměj proti stávajícímu mainstreamu (ten se vyznačuje skutečností, že rozhodující české vydavatelské domy vlastní domácí miliardáři tu s explicitními, tu s implicitními politickými zájmy), se nehlásí ke své prokazatelné osobní odpovědnosti za to, že sami podstatně přispěli k nynějšímu stavu – ten přece nespadl z nebe. Čekal jsem na jakoukoliv reakci po publikaci textu My v zrcadle dánské Vlády. Bylo dokonalé ticho. O určitých věcech, zdá se, mocní české mediální scény prostě nediskutují, jakkoliv se tváří odhodlaně demokraticky; jejich ochota k sebereflexi má své jasné meze a končí u osobních kariér a politických preferencí a vazeb. Je aspoň dobré to vědět.

Tentokrát se podívejme na Vládu přede- vším jako na seriálové dílo jako takové, i když politické a mediální konotace si nelze zcela odpustit, poněvadž moc a média jsou v dánském seriálu organicky přítomny.

Nakonec nebude tak zle

Početný tvůrčí tým (stačí pohlédnout u závěrečného výčtu hlavních informací o seriálu na množství zúčastněných scenáristů a režisérů), za jehož hlavu bývá považován Adam Price (* 1967), ke dvěma desetidílným sériím, natočeným v letech 2010 a 2011, připojil roku 2013 sérii třetí, rovněž desetidílnou. V prvních dvou sériích je hlavní postava seriálu, politička Birgitte Nyborgová, premiérkou Dánska (Sidse Babett Knudsenová si za roli odnesla ceny včetně Emmy). Za intenzivní a v zásadě úspěšné vládnutí zaplatí vysokou cenu: rozpadne se jí dlouholeté manželství s Philipem Christensenem (Mikael Birkkjaer), z něhož vzešly dvě děti, jež si ten nápor psychicky odskáčou. Na počátku třetí série Nyborgová stojí mimo politiku, dělá byznys. Jenže po vrcholném politickém kolbišti se jí začne stýskat – Birgitte se zmocní mocenský apetit. Snaží se znovu prosadit ve středové partaji, s níž se kdysi dostala do vlády, ale poměry a časy se změnily; v přímém souboji o předsednické křeslo prohraje. Založí tedy stranu vlastní – a Noví demokraté, tak si prvotní hrstka kolem Nyborgové říká, se tlačí do téhož středu jako Birgittina rodná strana.

Takže opětovná cesta ambiciózní čtyřicátnice k moci; cesta – jak se ukáže – krušná i vinou vážné choroby, prerakovinového bujení, kvůli němuž musí být odstraněna část tkáně v Birgittině pravém prsu a politička podstupuje ozařovací proceduru. Závěrečná série personálně a dějově navazuje na dvě předešlé, zároveň ale rozehrává odlišný příběh. To před tvůrce postavilo tvrdý oříšek: nebýt patetický, netlačit na happyendovou pilu na úkor uvěřitelného étosu, jenž prostupoval předešlými sériemi, udržet nastolenou kvalitu, dohrát to celé čestně. To se daří v zásadě, což znamená, že nikoliv bez výhrad. Ansámbl si počíná výtečně, herci jsou již naprosto vrostlí do svých rolí, vyprávění si zachovává dějovou hutnost – v každých osmapadesáti minutách jednoho dílu se toho udá strašně moc, aniž by se spěchalo a uchylovalo se ke zkratkám.

Výhrady vycházejí především z pochyb nad kumulací dobrých úmyslů a konců, k nimž se průběžně kypří půda a naplno vykvetou v závěrečném, třicátém díle. Birgitte se plně vyléčí, všechno ustojí, vlastní dvě děti ji podrží, její nový přítel, anglický architekt Jeremy Welsh (Alastair MacKenzie), je úplně báječný. Noví demokraté položí v parlamentních volbách středové rivaly na lopatky a Birgitte si v zásadě, jako pověstný jazýček na vahách, diktuje: bude ministryní zahraničí. Mocenská hra ve veřejnoprávní stanici skončí odchodem manažera s dryáčnickými metodami Alexandera Hjorta (Christian Tafdrup). Televizní šéf ze staré novinářské školy Torben Friis (Sören Malling) se pokorně navrátí po aféře s kolegyní Piou Munkovou (Lisbeth Wulffová) k rodině. Svoji lásku najde původně novinářka, ve třetí sérii mediální poradkyně, rozvedená matka malého dítěte, která na vztahy už nevěřila, Katrine Fönsmarková (Birgitte Hjort Sörensenová).

Českému skeptikovi takové vyústění přijde trochu zu viel, ale možná to není ani tak dáno „vrozenou“skepsí, nýbrž di- váckým nastavením na základě dvou předešlých sérií Vlády i nejedné drsné situace v sérii třetí. V ní byl kladen větší důraz na osobní, respektive partnerské vztahy, které potom tvůrci potřebovali nějak završit, a jako kdyby při tom chtěli ubrat na dosavadní syrovosti. Přitom postava někdejšího manžela Philipa a především figura zprvu spindoktora, posléze televizního komentátora Kaspera Juula (Pilou Asbaek) ke škodě věci odešly do ústraní. Zejména u druhého ze jmenovaných scenáristé časem očividně nevěděli, co s ním, a tak byl tento v prvních dvou sériích silně exponovaný workoholický muž dějově postupně redukován na otce dítěte, jež zplodil s Katrine Fönsmarkovou, a tu a tam si pro ně nyní zajde, a aby se neřeklo, pár větami podotkne cosi k politice.

Zkuste si to představit

Politika je v dánském seriálu tvrdým a úmorným řemeslem, kde včerejší partneři jsou dnešní soupeři, již na sobě nenechají nit suchou. Politika je tu nikdy nepřestávající, vyčerpávající taktika, v níž se programové zásady mohou rychle rozpustit. A přece je Vláda kritickým holdem demokratické politice, ba i poměrnému systému, jenž je v Dánsku zaveden. Poměrný systém je sice náchylnější k taktizování a k rozpouštění zásad, zároveň však v kultivovaném politickém prostředí podněcuje ke konstruktivním kompromisům a je pojistkou proti svévolím a extrémům.

Je tu i souvislost mediální: u většinového systému, kdy vítěz bere vše, stoupá riziko, že se prosadí negativní vlastnosti tohoto systému právě ve spojení s vývojem mediálních sdělení, která digitalizací inklinují k binárnosti (buď – anebo, pravda – lež, dobro – zlo apod.). Binárnosti, jež není motivována mravní rozhodností, nýbrž utilitárností, motivací primárně ekonomickou, potřebou rychle zaujmout a být vidět a slyšet, prodat informaci, či rovnou ideologii. Jakási většinovost – buď jedno, anebo druhé a mezi tím nic neexistuje či je to krajně nezajímavé a nepoužitelné – přitom zaplavuje i komentářo- vou, názorovou žurnalistiku. Ve Vládě, v její třetí sérii, v níž je mediální scéna akcentována nejvýrazněji z celého seriálu, tento trend reprezentuje nově natoupivší ředitel programu veřejnoprávní televize TV1 Alexander Hjort.

Tento třicátnický univerzální manažer, který chce prostě prodat kvanta zboží, ať je jím cokoliv, se netají tím, že novinářskému řemeslu nerozumí, zato ví, na co přilákat co nejpočetnější publikum. Grafy s koláči sledovanosti jsou Alexanderovi oltářem, k němuž vzhlíží; zda publikum hodnotí program vysoko, to již není podstatné. Veřejná služba je v jeho pojetí službou pro masy, kterým je třeba předkládat vizuálně horkou a obsahově jednoduchou stravu, jež jim dá pocit vzrušení a nekomplikuje jim večerní přemýšlení; hlavně že si to divák zapne. Partaje se tomu přizpůsobují. Některé remcají, jiným lídrům se to zamlouvá, ale do ringu, v němž vše má být řečeno ve dvou větách, vstoupí beztak všichni...

Neznám detailně situaci na dánské mediální scéně, ale sotva půjde o čistou, od reality odpoutanou fabulaci. Nejspíš to je tak, že DR1, která ve Vládě vlastně inscenuje pod jiným názvem sama sebe, dala zde – na základě obecnějšího žurnalistického vývoje – průchod obavám, co by se s veřejnoprávním politickým zpravodajstvím také mohlo stát, jak krátká může vést cesta k novým pořádkům. Představme si, že by takto kreativně a otevřeně dala seriálový průchod svým obavám Česká televize. To by nemusela být nuda...

Vláda/Borgen

Po třicet pozdních úterních večerů byla na ČT2 vysílána Vláda, proslulý dánský seriál z let 2010–2013. Nedočkal se tu prakticky žádné kritické reflexe. Vládne tu prostě kolem Vlády nezasloužené, avšak příznačné ticho. Pokusme se je mírně narušit. Politika je v dánském seriálu úmorným řemeslem a permanentní taktikou. Včerejší partneři jsou dnešní soupeři, kteří na sobě nenechají nit suchou...