Prokletí Elysejského paláce
PAŘÍŽ/PRAHA Je to chvíle, necelých deset let, kdy Francouzi aplaudovali vítěznému kandidátovi prezidentských voleb. V centru Paříže zpívala zástupům hymnu šansoniérka Mireille Mathieu a gratulovala dynamickému muži s přitažlivým slovníkem. Nový nájemník Elysejského paláce se jmenoval Nicolas Sarkozy.
Proslul přímočarostí a schopností rychle pojmenovat a vyřešit tíživý problém. „Než jsem stačil já přečíst jednu stránku, Sarkozy byl už na konci tlustého fasciklu,“vzpomínal na jeho enormní výkonnost bývalý premiér Alain Juppé.
Sarkozy, syn maďarsko-řeckých přistěhovalců, si získal důvěru v pozici ministra financí, kdy dokázal krotit příliš rozmařilé sociální výdaje. Stejně tak nasával přízeň, když se vší vehemencí zklidňoval výbušné přistěhovalecké zóny na periferiích velkých měst.
Sarkozy ale neměl štěstí. Už zkraje všechny své příznivce nahněval, když strávil luxusní dovolenou při plavbě s vlivnými podnikateli. Důvěra lidí se vytrácela. Nastoupil navíc krátce předtím, než udeřila na podzim 2008 globální ekonomická krize, následovaná dluhovou krizí eurozóny. Francouzská ekonomika přešlapovala na místě. Nespokojenost rostla v přímé úměře tomu, jak přibývalo lidí bez práce.
Sarkozyho obliba povážlivě klesala na mnohem nižší čísla, než je u hlavy státu ve Francii zvykem. Přesto prezident znovu kandidoval. Skutečnost, že zvítězil nevýrazný socialista François Hollande, vysvětlovali mnozí Francouzi jako volbu té lepší ze dvou špatných možností.
„Uplatnila se negativní volba, mnoho lidí pouze toužilo vytrestat předcházejícího nájemníka Elysejského paláce,“soudí Pascal Perrineau, šéf Institutu pro výzkum politiky na pařížské univerzitě Science Po.
Propad obliby
Oba prezidenti, Sarkozy a Hollande, nedokázali vyřešit nic z nejvážnějších problémů, které poslední roky trápí Francouze. Sužují je krize identity i běžné materiální starosti.
Prezidenti páté republiky
„Nedostatečná integrace početných skupin lidí ve společnosti, sociální a psychologické nejistoty, to vše přispělo k pocitům vyčlenění a nespokojenosti u rozsáhlých skupin elektorátu,“napsal francouzský historik Michel Winock. Frustrace Francouzů se promítala v hlasy směřující k extrémním stranám napravo i nalevo.
Mnozí odpočítávali nedočkavě konec Sarkozyho působení v úřadu. Jenže François Hollande nakonec Sarkozyho neoblibu ještě překonal. Jako vůbec první hlava státu páté republiky tak neusiloval o druhý pětiletý mandát, ač na to měl nárok. Svých ambicí se vzdal poté, co mu průzkumy veřejného mínění nedávaly nejmenší šanci na volební úspěch.
Důvodem podle něj byla nespokojenost obyvatelstva s tím, jak se vypořádal s následky ekonomické krize. Situace v zemi se zlepšuje jen pomalu, nezaměstnanost stále překračuje deset procent. A Hollande se před časem dušoval, že nepůjde do souboje, pokud její míra neklesne.
Bez práce jsou podle fonačního listu Les Echos hlavně mladí lidé, na podpoře je podle oficiálních statistik jeden ze čtyř Francouzů do 25 let.
„Za pět let s Hollandem se vůbec nic nezměnilo,“stěžuje si pětadvacetiletý Christopher Cajuste, jehož rodiče se přistěhovali na pařížské předměstí Bobigny před 40 lety z Haiti.
Cajuste není jediný nespokojený obyvatel chudé pařížské periferie. Před pěti lety, kdy zvítězil Hollande, volili v Bobigny socialistického kandidáta čtyři z pěti voličů. Mnozí toho teď litují.
„Špatné ekonomické výsledky přebíjejí všechna pozitiva, kterých Hollande dosáhl, třeba jeho rozhodné počínání v reakci na teroristické útoky,“soudí Bruno Cautres, politolog z pařížské Science Po. François Hollande postupně stále více dráždil své stoupence.
Třetina voličů do poslední chvíle nevěděla, koho volit. Podle mnohých vyjádření dosáhlo ve Francii znechucení politikou vysoké úrovně. Přispěli k tomu i oba prezidenti z posledních let – republikán Nicolas Sarkozy a socialista François Hollande. Jejich příběhy jsou pro následovníky varováním.
Zapomenutá místa
Takovým místem, kde mají všichni místní pocit, že na ně ve vzdálené Paříži zapomněli, je třeba jihofrancouzské Béziers. Sedmdesátitisícové město, kde stojí v čele radnice Robert Ménard, starosta za Národní frontu.
Za poslední dvě dekády v Béziers přibylo lidí bez práce, nezaměstnanost se drží na dvojnásobku celostátní úrovně. Stejně tak přibylo přistěhovalců ze severoafrických zemí, kteří proměnili historický střed města. Radnici pod taktovkou populistů dlouho trvalo, než se jí podařilo prosadit třeba zákaz praní prádla přímo na ulici.
„Nejsem rasista, ale sleduji ty arabské chlapce na ulici, kteří nemají nejmenší zájem se integrovat, musíme nějak reagovat,“řekl bruselskému listu Politico prodavačWill Perez, který nabízí v Béziérs knihy v menším antikvariátu.