Ve dvou je i Baumaxovi veseleji
Zatímco na předchozích dvou titulech se na koncertech nejčastěji sólově vystupující kytarista obklopil sestavou elitních muzikantů a skladby dostaly zřetelný jazzový feeling, tentokrát je výsledkem naopak snad nejpopovější materiál, jaký kdy Baumaxa nahrál. Svůj podíl na tom má i klávesista Miroslav Lacko, který přispěl i autorsky. Že by ale Baumaxu díky zdařilým melodiím vzala namilost například rádia, se netřeba obávat. Mnohde se totiž nevyhýbá značné hořkosti, s jakou bilancuje okolní realitu i svůj vlastní život, a jak už je u něj obvyklé, daleko nejde ani k ostrým vulgarismům, které pronikly i do některých názvů. Nejen mainstreamoví posluchači, ale i intelektuálnu holdující estéti mají tak dostatečný důvod být znechuceni.
I „duet“je na desce nakonec osm, tedy dvě třetiny. Některá spojení asi nepřekvapí – s podobně myšlenkově naladěnými Otou Klempířem nebo Nikolou Muchovou se Baumaxa prostě na našem malém písečku nemohl nepotkat, s Danem Bártou se dělí o některé muzikanty a profesionalita i žánrová otevřenost Lenky Dusilové je už pověstná. Opravdu překvapivě ale ze soupisky vyčnívají dvě jména: Jana Kirschner a Marta Kubišová. Právě Muž, který prohrál, spolupráce s druhou z nich, je jedním z nejlepších míst nahrávky. Autor tu zklidnil svůj bezbřehý sarkasmus a šansonová uvěřitelnost v kombinaci s melancholií smyčců dostává mrazivý nádech.
Spolu se slovenskou hvězdou zase v odlehčené „klipovce“Náruč připomínají prostou potřebu partnerské opory, zázemí a fungující rodiny. Kvůli zpěvaččině suverenitě u toho lze přeslechnout, jak silný písničkový nápad v sobě nese – neztratila by se ani v repertoáru Richarda Müllera nebo Miroslava Žbirky. Ale i jinde, kde vše nekompromisně válcuje cynismus a zpěvák se bez omluv vypořádává tře- ba s vlastním alkoholismem, je uvolněnější než dříve. A se sparingpartnery jako by ožil.
Zatímco na předchozích dvou podobně hořkosladkých nahrávkách Pijano a Dawntempo často vítězila forma nad obsahem a skvělé instrumentální výkony i propracované aranže neměly oporu ve skladatelských nápadech, tentokrát se podařilo vše vybalancovat. A to i když je zpívající autor křehce intimní v Seňoritě Lence nebo rockersky odvázaný ve spolu s Muchou „hulákané“Tieně múrov. V kombinaci se syrovou otevřeností a slovníkem hospodského povaleče dochází k pozoruhodnému kontrastu. Baumaxa už se zdaleka tolik nevyžívá v záměrném buranství, a přesto zůstává autentický. A to i když opakovaně sáhne ke slovenštině způsobem připomínajícím divadlo Sklep. Nesnaží se o umělecký projev, ale znovu hravě žongluje se slovy. Neztrácí ironický humor, ale už se nebojí ani něžné vážnosti. Svobodně si zkrátka dělá, co chce, bez ohledu na konvence i obavy, zda někoho pohorší. Aje v tom kus neodolatelnosti i nesnesitelnosti zároveň.
Autor je spolupracovník LN