Nesnesitelná chlapskost gest
Rázná rezignace hejtmana Zimoly aneb je cosi shnilého v tom gestě politikově
Nejnovější historka z jižních Čech je vlastně banální. Začala tím, že se na veřejnost dostaly zprávy o novém rekreačním domku tamního hejtmana Jiřího Zimoly. Nic moc, ani na lipenské jezero prý člověk z okna pořádně nevidí. Ale adresa je to dobrá, do svého si tam jezdí odpočinout každý, kdo v tom kraji něco znamená.
Problém je však v tom, že domek Jiřímu Zimolovi postavil jeho mladší kamarád Martin Bláha, jemuž on zase před časem umetl cestičku k místu v čele jihočeských nemocnic s platem o dost větším, než má premiér s prezidentem dohromady, přirozeně vypláceným z veřejných rozpočtů. A nemovitost měla podle těch zpráv být takovou malou pozorností za poskytnutí licence k tomuto pěknému penězovodu.
Není tiskovka jako tiskovka
Pokud by nařčení bylo falešné, nebylo nic jednoduššího než ho shodit z monitorů médií tím, že se vytáhnou účty a smlouvy prokazující, že vše je v pořádku. Jenže to se nestalo. Místo toho hejtman uspořádal tiskovku, na níž zprávy odmítl jako ohavné pomluvy politických soupeřů, kteří se ho snaží očernit. Označil je za „evidentní podvrh s rysy duševní poruchy jeho tvůrce… jehož pravosti nemůže uvěřit ani malé dítě… Tímto, vážení přátelé, je pro mě celá tato trapná, vymyšlená kauza ukončena. Považuji ji za uzavřenou,“pravil tam rázně.
Ani ne o týden později uspořádal Jiří Zimola další tiskovku, na které oznámil, že z vedení kraje odstupuje. Ne ovšem proto, že by se něčím provinil. „Rozhodl jsem se tak, protože současná jihočeská situace vyžaduje jasné a opravdu chlapské řešení,“pravil rázně tentokrát. Též lídr jihočeské kandidátky sociální demokracie Stanislav Mrvka jeho rezignaci označil za „chlapské gesto“.
O světě, v němž dnes žijeme, se říká, že je postfaktuální, že podstatnější, než co se stalo, je to, co se o tom říká. Označit dříve hejtmanovu rezignaci za chlapské řešení, natož gesto, by vyžadovalo opravdu značnou dávku kreativní fantazie. Vždyť nahlíženo z kterékoli světové strany, Jiří Zimola byl prostě kostlivci lezoucími ze skříní zahnán do kouta. Ocitl se v situaci, kdy mu nic jiného než odstoupit nezbývalo, pokud sebe i své spolustraníky nechtěl vystavit ještě větším problémům, než které si už nadělali.
Možnosti chlapství
Jistěže existovaly možnosti, jak se v tomto příběhu zachovat chlapsky. Poprvé ve chvíli, kdy za Jiřím Zimolou pan Bláha s tím skvělým nápadem, že mu s domkem na Lipně pomůže, přišel. „Příteli, to je moc lákavá nabídka, ale jako hejtman bych věrohodnost svého úřadu i naší strany a vlastně i tvou osobní úplně zničil, kdybych na něco takového přistoupil. To v žádném případě nemůžu udělat,“mohl mu říct. Nebo budiž, kdyby poté, co podlehl počátečnímu pokušení, si jednou ráno, třeba před zrcadlem při holení řekl: „Zimolo, Zimolo, jestli chceš, aby ti lidi věřili, tak tohle dělat nemůžeš, ty prostě z toho projektu vycouváš,“a taky by to udělal. Nebo, a to už je opravdu minimalistická varianta, kdyby poté, co se historka dostala na veřejnost a on ji nedokázal věrohodně vysvětlit, suše odstoupil, s pouhým prohlášením, že celou věc chce obhájit už bez funkce – i to by bylo chlapštější řešení i gesto. Takto však lze pouze konstatovat, že nic nepochopil. Anebo, což je horší, že počítá s tím, že veřejnost usoudí, že je správný chlap na svém místě, který umí ve správnou chvíli chlapsky pronést jasná slova. Alespoň úvaha, jíž se jihočeský lídr ČSSD Mrvka dopustil v deníku Právo, že totiž by ho voliči mohli vykroužkovat z posledního místa kandidátky do jejího popředí, to naznačuje.
Těžké bylo si v tu chvíli nepřipomenout, že to byl právě Zimola, kdo vedle Michala Haška po slavné lánské schůzce pěti sociálnědemokratických činovníků s prezidentem Zemanem za účelem svržení Bohuslava Sobotky nejdéle zapíral, že v nějakých Lánech byl. Prý zrovna nakupoval se ženou. „Dokonce vám můžu říci, ve kterém krámu jsme zrovna byli, protože vím, co jsem tam kupoval,“řekl tehdy v říjnu 2013 serveru Aktuálně.cz. Pokud je známo, žádná tiskovka se nekonala. Hejtman se tenkrát omezil jen na to, že nebral telefon a neodepisoval na esemesky.
Postfaktuální svět
Žijeme dnes v postfaktuálním světě, ve kterém se máloco utají. Pevnými body v tekutých píscích informací a dat se zdánlivými, avšak falešnými záchytnými body se stávají výkřiky, nálepky a gesta, nejlépe chlapská. Vztah mezi realitou a jejím popisem je stále volnější. Právě tohle rozvolnění je jednou z hlavních, ne-li tou nejdůležitější příčinou ztráty věrohodnosti tradičních politiků i politických stran a nebezpečné přitažlivosti extrémistické politiky zleva i zprava. I sebechlapštější gesta jsou jen slova, slova, slova. Platí to ve Spojených státech, ve Francii i v jižních Čechách.