Tvrdé tresty doping nevymýtí

Expert na sportovní právo Jan Šťovíček chápe, proč jsou biatlonisté naštvaní na Rusy, preferuje ale prevenci

LN Již více než dva roky víří sportovní vody kauza ruského státem podporovaného dopingu. Jak na vás aféra působí?

Já jsem primárně velmi rád za to, že se doping v Rusku podařilo odhalit. Zároveň si myslím, že celý ten problém otevřel dlouhou řadu skříní, z nichž začali padat kostlivci, a ukazuje se, že s tím souvisí řada právních problémů. Odhalilo to slabá místa, jež v boji proti dopingu existují.

LN Jaké konkrétní nedostatky máte na mysli?

V první řadě si myslím, že ve sportu je neudržitelný princip kolektivní viny. I kdyby jediný ze sta sportovců, na které se tento princip aplikuje, byl nevinen, tak si myslím, že v právním systému 21. století to prostě není možné.

Zadruhé se domnívám, že celá tato kauza odhalila nefunkčnost Světové antidopingové agentury (WADA). Ta měla věnovat daleko větší pozornost tomu, jak funguje ruská antidopingová agentura, či tomu, jak funguje laboratoř v Moskvě. Existují informace, že WADA byla upozorněna ruskou diskařkou Darjou Piščalnikovovou, že tento problém existuje, a neudělala nic. Je potřeba se zamyslet nad tím, pročWADAselhala. Ve výkonném výboru WADA je nově předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval, kterému budu držet palce a budu doufat, že tam vnese nový vítr.

LN Jaké další systémové problémy boje proti dopingu vnímáte v souvislosti s ruskou kauzou?

Z hlediska morálního a principiálního je potřeba státem podporovaný doping odsoudit a nějakým způsobem potrestat, ale základním problémem je, že pro to chybí právní nástroje, což nám ukazují některé aktuální případy.

Dám příklad ruských běžců na lyžích, kde tyto problémy jako první vyplývají na povrch. U nich je zahájeno individuální disciplinární stíhání, které je založeno na tom, že s jejich vzorky někdo manipuloval. Po právní stránce je neudržitelné odsoudit někoho pro doping bez jasného důkazu, že přímo onen sportovec měl podíl na té manipulaci. Situace je postavená podobně, jako kdyby vám někdo ukradl auto, někoho s ním srazil a potom by trestně stíhali vás, protože jste se dopustil té dopravní nehody.

Sportovci, třeba během olympijských her v Soči, odevzdali na antidopingové kontrole svůj vzorek, zkontrolovali si, že je řádně

Pražský advokát, působí jako of counsel v advokátní kanceláři KŠD Legal, kterou spoluzakládal.

Zabývá se sportovním právem, zastupoval Český olympijský výbor, očistil od podezření z dopingu cyklistu Romana Kreuzigera nebo kanoistu Jana Štěrbu. Před olympijskými hrami

zapečetěn, splnili všechny své povinnosti vůči antidopingovému komisaři, který se prokázal průkazem posvěceným WADA. To, co se potom dělo s jejich vzorkem někde v laboratoři, jim přece nemůže klást nikdo za vinu.

Loni se stal prezidentem Autoklubu ČR. Je rozhodcem Arbitrážního soudu pro sport (CAS) a vede Antidopingovou komisi Mezinárodní automobilové federace (FIA).

Z mého hlediska se tato situace jeví jako právně nepostižitelná. Morálně je to samozřejmě jiná věc. Všichni se můžeme domnívat a spekulovat, že to bylo s jejich vědomím nebo v jejich prospěch, ale jestli na tom ti sportov- ci skutečně nějak participovali, to nikdy nikdo neprokáže. To je zásadní problém. Pravděpodobně nebude možné dotáhnout do konce ta individuální disciplinární řízení, protože nebude dostatek důkazů pro to, aby se ti sportovci obvinili nebo aby byli odsouzeni.

Je to vidět na tom, jak si to přehazuje Mezinárodní olympijský výbor (MOV), který na to zřídil zvláštní komisi, s mezinárodními sportovními federacemi a nikdo ten problém nechce dotáhnout do konce. To je další důvod pro to, aby se systém boje proti dopingu změnil, reformoval a postavil na právně úplně nové nohy.

LN Jak by taková reforma měla vypadat?

Byly zde třeba úvahy, že by se WADA zrušila a že by tuto problematiku řídil MOV sám. S tímto nápadem přišel předseda MOV Thomas Bach, který je také právník a který si důležitost problému dobře uvědomuje.

Já si myslím, že WADA je potřebná a má v tom systému nezastupitelnou roli. Musí se ale úplně změnit její přístup k řešení celé problematiky. Podle mě je potřeba její fungování založit na prevenci, tedy na tom, aby se v první řadě předcházelo vzniku dopingových případů. Nyní je to založeno na tvrdé represi, což zjevně nefunguje. Trest za první prohřešek proti antidopingovým pravidlům se zvedl na čtyři roky, ale doping to určitě nevymýtilo, ba naopak. Zkušenost z trestního práva tvrdí, že čím silnější je represe, tím více roste ilegální podhoubí společensky závadného jevu. V dopingu to funguje úplně stejně.

LN Jste odpůrcem tvrdých, až odstrašujících trestů za doping. V čem je problematické zvýšení sankce za první dopingový prohřešek ze dvou na čtyři roky?

Kdyby ta sankce zůstala dva roky, byla by ta situace úplně stejná. Můžeme to zvýšit na osm let, ale nic se nezlepší a určitě to neodradí sportovce, kteří chtějí dopovat, aby dopovali. Ze své praxe vím, že celá řada sportovců je stíhána a někdy i odsouzena za doping neprávem, a to z nejrůznějších důvodů. Připomeňme případ Romana Kreuzigera, kterému hrozilo, že bude postižen, a nakonec se ukázalo, že by to bylo skutečně neprávem. Já si jednoduše myslím, že represe není řešení.

LN Pojďme k biatlonu. Jak na vás působila antidopingová iniciativa Martina Fourcada, Michala Šlesingra, Lowella Baileyho a dalších biatlonistů?

Já si myslím, že tato iniciativa má dvě roviny. První z nich je ten odpor biatlonistů proti Ruské biatlonové unii a také proti Mezinárodní biatlonové federaci (IBU), protože tam zjevně nefungovala reflexe vzhledem k ruskému dopingu. Pokud je nějakým způsobem prokázáno, a v tomto případě si myslím, že je, že jde o systematický státem podporovaný doping, k čemuž navíc zaujal MOV nějaké stanovisko, tak si myslím, že skutečně není v pořádku, aby byly přidělovány významné podniky do Ruska. V tomto ohledu si myslím, že mají biatlonisté stoprocentně pravdu a že vedení IBU určitě pochybilo.

Naprosto chápu sportovce, že se proti tomu staví. Je potřeba ocenit Gabrielu Koukalovou, že se odhodlala k tomu gestu, že nepodala ruku Andersi Bessebergovi (prezident IBU – pozn. red.). Je to významná záležitost a já se jí vůbec nedivím, že se jí nechce jet na závody do Ruska. Myslím si, že v tomto ohledu mají sportovci pravdu. Systém je nastavený špatně, myslím si, že by na to IBU měla reagovat, a nechápu, proč tak neučinila.

Druhá rovina je ta část té iniciativy, která se týká požadavků na zpřísnění trestů za doping, kdy se hovoří o zpřísnění trestů na osm let. S tím nesouhlasím, podle mě jsou i čtyři roky moc.

LN Proč?

Ukážu to na případu, který aktuálně řeším. Jde o nejmenovaného sportovce, jenž řeší otázku přítomnosti erythropoetinu (EPO) ve svém vzorku. Z toho případu vyplynulo, že metodika, kterou používají antidopingové laboratoře například při detekci přítomnosti EPO, je velmi nepřesná. Podle několika znaleckých posudků hrozí, že až polovina nálezů může být takzvaně falešně pozitivních. To znamená, že přirozené EPO, kterého má každý člověk určité množství, může být zaměňováno se syntetickým EPO, které představuje doping. Vypadá to, že ona metodika, která je sice levná, ale nepřesná, toto nedokáže přesně odlišit, což je zásadní problém. Těch případů bylo již několik a my se budeme obracet na vedení WADA s upozorněním na tuto záležitost a s požadavkem, aby se to nějakým způsobem řešilo. Myslím si, že je to zcela zásadní za účelem toho, aby čistí sportovci byli chráněni, nikoliv kriminalizováni a zbytečně trestáni tak, jako to hrozilo třeba Romanu Kreuzigerovi. Pokud nedokážeme rozlišit přirozené a syntetické EPO, hrozí, že odsoudíme nevinné sportovce.