Matematika na čerstvém vzduchu
Žáci lesní školy v Kamenici u Prahy tráví venku většinu dne, učitele oslovují křestními jmény
Zahradou běhá osm dětí. Tempo zvolní až se zvukem dřevěné flétny, na kterou hraje Zuzana Jasanová. Jsme v první lesní škole u nás, která vznikla nedaleko Prahy. Zvonění tady neuslyšíte, právě píšťalka oznamuje začátek vyučování.
Děti se seběhnou kolem Zuzany Jasanové, která je jejich průvodkyní (označení, které se pro učitele používá i v lesních školkách). Spolu s ní je tu ještě druhý průvodce František Zimmel, který lesní základní školu Devětsil v Kamenici vede; dnes je v roli asistenta. Všichni si sednou na trávu a společně si řeknou pozdrav: „Zdravím nebe, všechna počasí, lunu a hvězdy a bratříčka slunce, jenž přináší den a hřeje. Zdravím sestřičku zem, jež plody rodí a květy se skvěje. Zdravím bratříčka oheň, jenž vně i uvnitř nás plápolá. Zdravím sestřičku vodu, jež tiší žízeň a omývá. Zdravím všechna stvoření, zdravím vás a děkuji.“Inspirací je Píseň tvorstva od Františka z Assisi, který je tu vnímán jako patron.
Hned poté se děti zase rozprchnou a Zuzana Jasanová je svolává: „Sticky fingers, sticky fingers!“Děti natahují ruce ke spolužákům, aby se vzájemně dotýkaly prsty. Právě začal blok věnovaný tělocviku s prvky CLIL (metoda používání angličtiny v rámci jiných předmětů – pozn. red.). „Každé ráno cvičíme jógu a řadu chvilek využíváme pro anglické vstupy. Při činnostech, které se opakují, používáme anglická slovíčka a děti se je vlastně nemusí učit,“vysvětluje František Zimmel.
Cvičení venku na zahradě praktikují za každého počasí. I v letošních mrazech, kdy byla ranní teplota hluboko pod desítkou, si děti protáhly těla na čerstvém vzduchu. Rodiče s tím počítají, takže školáci jsou na pobyt venku vybaveni vhodným oblečením složeným z několika vrstev a žádný z nich se zimou neklepe. Možná je to i tím, že všichni žáci lesní školy prožili svá předškolní léta v lesní školce, jsou už otužilí.
V chladnějších měsících část dne prváci a druháci z malotřídky tráví ve školní budově, teď už se ale blíží čas, kdy budou trávit celé dny venku. Největším limitem činností pod širým nebem je výuka psaní u prváků. V lesní škole ho ale respektují. „To je důvod, proč jdeme dovnitř. Venku sice máme stoly s lavicemi, ale už to nevyhovuje. Děti potřebují pro správné návyky při psaní ideální podmínky,“vysvětluje Zimmel.
Prvňáci se učí psát písmem Comenia Script, tedy nevázaným. Díky jeho podobnosti s písmem tiskacím se učí rychleji číst. „To považujeme za důležitější než psaní, umožňuje totiž pokrok v mnoha dalších oblastech,“míní Zimmel a dodává, že důležitější než psát je umět číst. Otevírá to svět. Navíc dnes člověk daleko více čte, než píše, a při psaní pomáhají i elektronická média.
Tělocvik v angličtině
Právě teď ale na programu není psaní, nýbrž pokračuje tělocvik provázaný s angličtinou. S prů- vodkyní Zuzanou hrají děti hru, kdy se rozprchnou po zahradě, na povel hands up se zastaví. Další povely sit down, run, stop přicházejí vzápětí a děti neomylně vědí, co mají dělat. Kromě těchto anglických vstupů, které jsou jindy propojeny třeba s výukou matematiky, tráví školáci dvě hodiny v týdnu s rodilou mluvčí z Austrálie, jednu hodinu si s dětmi hraje a druhá je věnovaná týdennímu tématu, které se prolíná všemi předměty. Většinou je sezonní, teď se ale zrovna zabývají planetou Zemí.
V lesní škole chtějí, aby děti vstoupily do cizího jazyka co nejdříve, aby se pro ně stal přirozenou věcí a v budoucnu se nestyděly mluvit. Prváci zatím nasávají cizí jazyk při běžných činnostech, druháci už mají angličtinu víc „školní“– začali psát, probírají stavbu vět.
První učební blok končí v Devětsilu kolem 9.15. Dohromady den zaplní čtyři bloky. Dva ještě do oběda a jeden po něm. Pevným časem bloky omezené nejsou. Pokud jsou děti naladěné, může jeden trvat i hodinu a půl. Po krátké meditaci s tibetskou mísou se děti přehoupnou do druhého bloku.
Děti mohou samy nadnášet témata, která by chtěly probrat (teď zrovna by chtěly řešit, jaké to je, když do školy přijde fotograf). Průvodkyně Zuzka ale vrací jejich pozornost k tématu týdne, a tak se dohadují o tom, co by rády pěstovaly na záhoncích ve škole. „Všechny situace, kdy používáme češtinu, by měly rozvíjet schopnost komunikovat,“myslí si Zimmel a poukazuje na to, že ve spoustě škol se výuka mateřštiny zvrhne do nácviku porozumění gramatice a konstrukci vět.
Každé z dětí dostane prostor, každý názor tu berou, není slyšet zlehčování žádného z pohledů na věc. „Zakládáme si na přístupu založeném na vzájemném respektu, panuje tu vzájemná úcta,“potvrzuje skutečnost Zuzana Jasanová, která má i krátkou zkušenost s pedagogickou činností na klasické základce.
S tou je lesní škola podle ní nesrovnatelná hlavně kvůli počtu dětí ve třídě. „Třicet dětímusí člověk organizovat pomocí úplně jiných prostředků než tady. Je to ze strany pedagoga více direktivní, učitel musí říct, co se má dělat, protože ve velké skupině je těžká domluva. Proto všechno vychází z autority učitele. Zde máme devět dětí, věnujeme se jim individuálně, na všem se domluvíme,“říká kantorka s tím, že se stává, že každé dítě pracuje na něčem jiném a provázející mají i tak malotřídku pod kontrolou. „Stíháme jim pomáhat, bavit se s nimi o tom, co dělají, i činnost vyhodnocovat,“dodává s tím, že takový způsob je pro ni příjemnější než ten obvyklý v běžné škole.
Od počtu dětí ve třídě se odvíjí i vztah učitel–žák. Je daleko intenzivnější než v běžné škole, důležitý je osobnostní profil pedagoga, říká Zimmel, který je původním povoláním psycholog. „Průvodce musí být usazený ve svém životě, aby byl pro děti dobrým vzorem, protože tady do značné míry vychovává,“říká ředitel lesní školy. Člověk, který tu učí, musí být otevřený intenzivním vztahům s dětmi i rodiči, je to svým způsobem komunita, do které musí být průvodce ochotný vstoupit a žít jí, dát se jí celý.
Pro Zuzanu Jasanovou je takový těsný vztah příjemný, školáci jsou pro ni jako děti blízkých přátel. „Mám od nich skvělou zpětnou vazbu. Ať zažijí něco veselého, nebo smutného, hodně to na mě dolehne. I kvůli tomu cítím velkou zodpovědnost, což je někdy náročnější. Mnohem víc mi na nich záleží, říkám si, co by se dalo zlepšit,“uvažuje Jasanová.
Zimmel k tomu doplňuje, že důležitější než naučit děti učivo předepsané pro první stupeň je poskytnout jim prostor. „Pokud mají děti vhodné podmínky, stojí o to učit se samy,“dodává.
Jak probíhá hodnocení práce žáků v netradiční škole? Známky tu neznají, aplikují formativní hodnocení. Tedy slovní, které dává dítěti prostor ke zlepšení. Školák dostává zpětnou vazbu, jak na tom je. Děti svou práci hodnotí navzájem, třeba diktát.
Setkání místo vysvědčení
Ani vysvědčení nemá v Devětsilu klasickou podobu, je to setkání dítěte, průvodce a rodičů. Děti se na něj dlouho připravují, chystají myšlenkové mapy, portfolia, na nichž pracují celý rok. Samy během asi čtyřicetiminutového setkání zhodnotí, jak za pololetí pokročily. „Je důležité, aby se dítě samo umělo hodnotit, to bude v životě potřebovat pro svůj pokrok a motivaci,“podotýká Zimmel. Děti ještě dostanou od průvodců téměř třístránkový text, jak si vedly, co umí, co se daří méně, a doporučení jak pokračovat. Je to takový dopis pro školáka.
Vnucuje se otázka, jak bude dítě pokračovat ve vzdělávání po opuštění lesní školy, která školáky vede jen do páté třídy. Část dětí by stejně čekal zlom s odchodem na víceleté gymnázium. Obavy z velké školy podle Zimmela nejsou namístě, protože jedenáctileté dítě, dostane-li se do „velké“školy, má mnohem lepší prostředky ochránit se než šestileté, kdyby se dostalo do stejného prostředí. „Děti nemají problém hájit svůj názor, mluví samy za sebe. Myslím, že nebudou mít problém rychle se adaptovat na jiné prostředí,“podotýká ředitel školy s tím, že školy se stávají otevřenější, některé upouštějí od klasifikace a sedět v lavicích 45 minut se v nich také nemusí.
Jak probíhá hodnocení žáků? Známky tu neznají. Děti svou práci, třeba diktát, hodnotí navzájem. Pak to ještě udělá učitel.
Autorka je spolupracovnice Akademie Lidových novin.