Naši furianti

BŘETISLAV RYCHLÍK

Jen člověk přijede z Ukrajiny, kde si libuje, v jakých (v zásadě) pořád demokratických poměrech žije, už je tu demise vlády. Typicky česká, na špatném místě a ve špatný čas, když se ale vůbec nic nedělo před rokem, po aféře s Čapím hnízdem. Tváří se to jako Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, ale jsou to zase obehraní Naši furianti.

Sledovat politické divadlo z pozice diváka-občana je úděl tristní. Samozřejmě že můžeme být rádi, že k naší politické kultuře nepatří střílení politiků, rvačky v parlamentu, odnášení řečníků z parlamentního řečniště násilím. Tady máme kulturu ukřivděného žalování, přižalováníčka, našeho poctivého udávání jeden na druhého. Všechno v nemužné atmosféře pofňukávání, škodolibé radosti z toho, že čím hůře, tím lépe. Já nic, já muzikant!

Sledovat výlevy politiků na sociálních sítích je psychologická sonda z domovnické schůze na pavlači. A zdá se, že nakonec bude o všem rozhodovat na trůnu sedící karikatura Přemysla Oráče. Při jeho zdraví už asi pluh pevně netřímá, ovšem jeho volové tady orají od rána do večera. Takže jak se rozhodne, neví ani proroctví kněžny Libuše: „Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná – prokletí!“

Občan v této národní opeře může aspoň doufat, že druhá část Libušina proroctví se vyplní: „Však nechť se stane cokoli, to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi: můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“Všichni se tváří jako mistři z Národního divadla sehrávající velký kus, a přitom je to šmíra. V tomto pokleslém divadle zahlédne divák jako zjevení předávání Ceny Arnošta Lustiga statečné ženské, disidentce Daně Němcové. Jasná, přímá řeč, klidné varování před xenofobií, populismem, podezíravostí a strachem, které nás zneužívají a ohrožují. A taky věta, že se nám vede tak, jak se nám nikdy nevedlo, tedy velmi dobře. Ovšem předpoklady, aby se nám vedlo ještě lépe, jsou v našich rukou. Mysleme na to při volbách.