Na jedné (evropské) lodi
Jsme také součástí „problému“Le Penová. Za otevřenou fabrikou u nás může být jiná zavřená ve Francii
Firma Whirlpool zavírá ve francouzském Amiensu továrnu. O práci má přijít přes 500 lidí, 290 stálých zaměstnanců, ostatní na jiné formy úvazků. Dělníci se bouří. Firma chce stejnou továrnu otevřít v polské Lodži. Prodělává snad, tlačí ji ekonomická nouze? Nikoli, loni měla zisk 815 milionů eur. V Polsku ale bude vydělávat daleko víc, proč by to tedy neudělala? Brání jí něco? Polskému dělníkovi bude platit 540 eur, minimální mzda je ve Francii 1150 eur čistého. Navíc polská vláda firmě nabídla daňové a jiné úlevy. Francouzští zaměstnanci protestují, vláda tvrdí, že na soukromou firmu nemá páky.
Tahle situace se opakuje už léta, takových továren byly v minulých letech desítky, stovky, ArcelorMittal, PSA v Aulnay a další. Lidé se bouřili, stávkovali, pochodovali před sídla vlád a ministerstev, bezvýsledně. Od svých vlád slyšeli, že s tím nemohou nic dělat, že prostě tak to je, že vývoj nelze zastavit, že to je globalizace a Brusel. Stejně mluví všechny vlády západoevropských zemí, sociálně i křesťansko-demokratické. Globalizace a sjednocování ale nespadly z nebe, někdo je prosadil.
Představa odtržená od života
Kdybyste byli těmi zaměstnanci, byli byste nadšeni Evropskou unií, jak dnes funguje? Volným pohybem kapitálu a pracovní síly v rámci EU, kdy ale v každé zemi platí firmy jiné daně? Nebyli. Ti v Amiens měli práci, žili důstojné životy. A teď budou na podpoře, krátkodobých úvazcích, stážích. Mají se proto z dnešní podoby EU radovat? Koho budou za pár dní volit? Pro Francouze (a ostatní Západoevropany) znamená stěhování výroby z jejich zemí na východ katastrofu. My tomu říkáme příliv investic, bez nich by se byl východ Evropy nevzchopil, nejrůznější úlevy firmám nazýváme cudně investiční pobídky. Jenže za jednou otevřenou fabrikou se může schovávat jiná zavřená.
Firmy své výroby zavírají a přenášejí dál buď na východ v Evropě (v rámci pravidel EU) nebo na jiné světadíly, kde jsou lidé placeni ještě daleko méně (v rámci globalizace, která pro firmy odstranila nejrůznější exportní omezení a daně). Představa vyšších evropských vrstev, že kontinent bude světovým dodavatelem slu- žeb a finančnictví a hrubou výrobu obstarají jiné části světa, je mylná, odtržená od života. Británie se dezindustrializovala, zbavila část obyvatelstva tradiční obživy. Divíte se, že tam tolik lidí vyjádřilo v referendu svoji nespokojenost?
Žádní fašizující extremisté, jen unavení voliči
V téhle situaci přicházejí ve Francii (i jinde) volby a v nich stojí proti sobě demokratický kandidát, tj. slušný člověk, slušná strana s liberálním programem vycházejícím z evropských tradic tolerance, vnímaný ale jako mainstream, tedy zodpovědný za současný stav. A proti němu síla, která občanovi slibuje, že se mu zlepší situace, když uzavře národní hranice, výroby se přestanou stěhovat pryč, když zastaví příliv přistěhovalců (implicitně samozřejmě včetně těch z východu Evropy), na dovoz uvalí daně, vystoupí z EU a nejlépe i z eura. Zkrátka návrat do 19. století.
Většina voličů Marine Le Penové a stran jejího typu nejsou žádní rasisté ani fašizující extremisté (což neplatí vždy o funkcionářích její strany). Jsou unavení a zoufalí oficiálním diskurzem, že s globalizací se nedá nic dělat. A tady jim někdo nabízí zdánlivě jiné řešení. Že neproveditelné? Jde o to, zda si to voliči uvědomí. Že kdyby nedej bože proveditelné, jsme zpět v dobách, kdy proti sobě každých pár let vedly národní státy v Evropě válku? Podívejte se na nový francouzský film U sebe doma (Chez nous), tam je úspěch krajní pravice, její líbivá hesla i násilí, která se za tím skrývají, jako na dlani. Z Amiens se stalo politikum, oba prezidentští kandidáti se tam přije- li přetahovat o hlasy. Co převáží v hlavách propuštěných dělníků?
Jiné odmítání dnešní tváře Evropské unie
Odmítání EU v její dnešní podobě má v západní Evropě úplně jiné důvody než v Česku a postkomunistické Evropě, důvody prakticky opačné. Francouzi kritizující EU ji nechtějí zrušit, ale chtějí ji jinou: aby hájila víc zájmy obyčejného občana a ne jen velkých firem a dobře vydělávajících spoluobčanů. Nezaměstnaných je ve Francii deset procent. Proto v referendu o Lisabonské smlouvě v roce 2005 hlasovala lidová Francie proti. Proto tam teď dostali v prvním kole tolik hlasů oba protisystémoví kandidáti, na levici Mélenchon, na pravici Le Penová.
Není dnes základní otázkou, do jaké míry mají politikové, ti, které volíme, ještě sílu ovlivňovat tvář země a zvládnout ekonomy a finančníky, tedy ty, které nikdo nevolil? A my ve střední Evropě bychom možná měli vnímat, že jsme součástí jednoho evropského celku, který k nám přesunul miliardy. Přispíváme k jeho dnešní podobě, jsme spolupříčinou jeho slabin i síly.