Státní dluh a čarování s fiskálními čísly
Vminulých dnech jsme se dověděli, že státní dluh se mezi koncem prosince 2016 a koncem letošního března zvýšil z 1613 na 1789 miliard korun, tedy o 176 miliard. Přestože státní rozpočet byl v témže období paradoxně v přebytku. Podobné čarování s fiskálními čísly vzbudilo pozornost už dříve. Například v roce 2014 jsme mohli pozorovat opačný zázrak: státní dluh se tehdy oproti roku 2013 snížil, ačkoli státní rozpočet v roce 2014 skončil v deficitu.
Vtip je v položkách, které se souborně označují stock-flow adjustment a se kterými lze provádět lecjaká statistická kouzla. V případě Česka byly tím kouzlem v posledních letech hlavně změny v tzv. rezervě peněžních prostředků. Tato rezerva vznikla původně tak, že si vláda – tehdy ze vcelku rozumných důvodů – půjčila víc, než potřebovala (nebo byla schopna) následně utratit, takže státu narostla kromě dluhu (pasivum) ve stejném rozsahu i rezerva (aktivum).
Budování rezervy se projevuje tak, že dluh v daném roce naroste víc, než by plynulo z výsledku hospodaření státu. To se politicky prodává špatně a chce to odvahu. Naopak při rozpouštění rezervy je růst dluhu menší než výsledek rozpočtu. Taková kombinace čísel je politicky vzato hotový bonbonek. České vlády budovaly rezervu například v letech 2011 a 2012, rozpouštěly ji například v letech 2013 a 2014.
Letošní první čtvrtletí je podle výše uvedených čísel nejspíš zase obdobím budování rezervy. Ministerstvo financí říká, že cílem bylo především nabrat nový dluh za příznivých úrokových podmínek a získanou rezervou ještě během letoška splatit starší a úrokově mnohem dražší dluhy. Takže o nově vzniklou rezervu zřejmě ještě během letoška do značné míry zase přijdeme.
Čerpání nebo budování rezervy by mělo být transparentní
Ministerstvo se od jisté doby rozhodlo výši rezervy nezveřejňovat. Prý proto, že vzhledem k lepšímu hospodaření vlády s likviditou už rezerva není důležitá a komentátory by její hodnoty mohly spíš plést. Můj pohled je jiný: čerpání nebo naopak budování této rezervy by mělo být nadále transparentně přiznáváno a prezentováno. S tako- vými čísly je totiž pak možné prohlédnout popsaná kouzla – je možné o rezervu očistit dluh vlády. Výsledný „čistý vládní dluh“pokládám – a zdaleka ne jen já – oproti tradičnímu dluhu za jednoznačně lepší indikátor toho, jak dobře vlády hospodaří. Je tomu tak právě proto, že čistý dluh není budováním nebo rozpouštěním rezervy ovlivněn.
Naštěstí nejsme odkázáni pouze na informace samotného ministerstva financí. Na pomoc si můžeme vzít statistiku finančních účtů ČNB, která uvádí finanční aktiva a pasiva českého státu. A jejich rozdíl můžeme pokládat za přibližný odhad čistého státního dluhu.
Absolutní výše tohoto ukazatele sama o sobě ale ještě není příliš užitečným měřítkem kvality hospodaření vlády, protože vláda drží navíc různá nefinanční aktiva. Záporný čistý dluh tak může dávat velký smysl, pokud je ved- lejším produktem vládních investic třeba do nových dálnic.
Důležitější je trend. A ten si nynější vláda za rámeček dát nemůže. Ráda se chlubí tím, že standardní hrubý dluh se od roku 2013 neustále snižuje. Je to pravda, v roce 2016 činil 34 procent HDP, a po maximu v roce 2013 (41 procent) byl tak zpátky na úrovni roku 2010. Zato čistý dluh za poslední čtyři roky, kdy česká ekonomika vesele roste, klesl poprvé až loni, a to jen velmi mírně, o pouhý procentní bod na 26 procent HDP.
Sečteno a podtrženo, ministerstvo financí by nemělo čísla o rezervě a čistém dluhu schovávat, nýbrž naopak pravidelně uveřejňovat. A všem občanům důkladnou analýzou dokázat, že zmíněné nesnižování čistého dluhu v posledních letech má dostatečně dobré důvody.