V DNA Kolumbijců koluje násilí
Půl roku po podpisu přelomové dohody mezi kolumbijskou vládou a povstaleckou organizací FARC je na vítězné fanfáry ještě brzy, říká v rozhovoru pro LN Jorge Enrique Botero. Novinář, který se roky zabývá nejdelším ozbrojeným konfliktem světa a jenž si jako jeden z mála získal důvěru guerilly.
LN Kdy jste poprvé slyšel o FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – pozn. red)?
Politikou jsem se „nakazil“, když jsem studoval na vysoké škole. Je mi 60, univerzitní léta jsem prožil v bouřlivé době. Ovlivnilo nás dění na Kubě, pařížský květen 1968 i hippies. Když jsem začal s novinařinou, uvědomil jsem si nerovnost, nespravedlnost a hlavně násilí, s nímž se Kolumbijci roky potýkají. Zaměřil jsem se na válečnou tematiku, lákalo mě dostat se ke guerille. Postupně se mi to podařilo.
LN A jak? Hovoří se o vás jako o jediném novináři, který se dostal k FARC.
Nejsem jediný. Je nás pár, vesměs ale cizinci. Můj pohled na dění v Kolumbii se na bitevním poli proměnil. Viděl jsem, že informace, které se k nám dostávaly, byly pouze z jednoho, vládního zdroje. Měl jsem štěstí, že jsem dostal šanci popisovat události, jak je vidím já.
LN Takže poprvé jste slyšel o FARC na univerzitě?
To určitě ne. Od chvíle, kdy jsem pobral rozum, jsem žil s vědomím, že kolem nás je násilí a válka. Říká se, že v Kolumbii není nikdo, koho by válka nějakým způsobem nezasáhla.
LN To se týká i vás?
Ano. Moji dva synové vyrostli bez matky. Zmizela na konci 80. let. Nikdy jsme nenašli její tělo, nikdy jsme už o ní neslyšeli. Naše děti byly hodně malé a já se na dlouho musel stát jejich otcem i matkou.
LN Máte nějaké vysvětlení, co se stalo?
Ne, ona zkrátka měla poměrně radikální a silné názory. Výrazně se angažovala v kolumbijské levici. Nikdy se nezjistilo, co se s ní stalo. Takových případů jsou tisíce. V Kolumbii zmizelo více lidí než během argentinské nebo chilské diktatury. Jsou to neuvěřitelná čísla: přes 300 tisíc mrtvých a více než 7milionů lidí, kteřímuseli opustit svůj domov.
LN Kdy jste se rozhodl věnovat především válce a FARC?
Zpočátku jsem psal o všem možném, i o kultuře a sportu, ale v jednu chvíli mě pohltil svět guerilly. Svět odstrčených menšin na periferii. Tam se totiž odehrává většina bojů. A jsou to nádherné oblasti, prales, vysoké hory, řeky, krásná příroda, která je exotická i pro nás. Vstoupení do těchto oblastí bylo do jisté míry, přiznávám, i jistým ukojením dobrodružného ducha. Guerilla má svoje kouzlo. Cítíte pevné pouto přátelství a důvěry mezi spolubojovníky. Je to uzavřený svět, smrt a nebezpečí jsou každodenní skutečností. Mně se líbilo i tamní silné postavení žen. Je to jako malý experiment něčeho, k čemu snad jednou společnost dospěje. Společnost bez diskriminace, která je rovná a respektuje ženy.
LN To zní dobře, ale FARC je také skupina, která má na svědomí zabíjení a mučení.
Ano, jistě. FARC nemá dobrou pověst. Jenže nic není černobílé. Členové FARC jsou většinou mladí
FARC se mnohokrát snažila otevřít médiím. Po každém pokusu ale následovala velká frustrace, protože přijel novinář, pracoval na své reportáži, pak se vrátil do města a materiál zpracoval manipulativně a lživě.
Sám jsem jednou, v roce 1990, natočil skupinu pěti set zadržených kolumbijských vojáků v pralese. Točili jsme týden. Byly tam některé skutečně silné záběry, kameraman několikrát přestal natáčet, protože se rozbrečel. Ti vojáci byli odtrženi od rodin, v zajetí. A pak jsme se vrátili do Bogoty a televizní stanice řekla, že to nemůže pustit. Už proto, aby nebylo vidět, že FARC dokázala zajmout tolik vojáků. Pak vzali můjmateriál a vystřihli některé záběry – vojáky za ostnatým drátem – a spojili to se záběry z Osvětimi. Dělali s tím propagandistickou kampaň proti FARC celé týdny.
LN Propagandistickým novinářem jste byl nazván i vy. A to dokonce tehdejším prezidentem Álvarem Uribem v roce 2009. Zasáhla vás jeho kritika?
Když Uribe prohlásil, že jsem komplic teroristů, začalo mi hodně potíží. Předně na pracovním trhu. Dostával jsem také výhrůžky smrti, musel jsem poslat svoje děti ze země, sám jsem několikrát odjel, protože mě varovali, že by se mi mohlo něco stát. Viním ho, že ze mě udělal personu non grata. Na druhou stranu mě to povzbudilo v další práci.
LN Potýkáte s problémy dodnes?
Ano. Reakce blízkých přátel a rodiny byla povzbuzující, ale jsou lidé, kteří mě nesnášejí. Třeba někteřímoji sousedé v Bogotě. Proti FARC jsou nejvíc ti, jež s guerillou nemají žádnou zkušenost. Lidé v oblastech, kde FARC působila, to často vnímají jinak. LN A jaké v zemi vládnou pocity po podpisu mírové dohody?
Země je velmi rozdělená. Dlouho čelila dvěma silným proudům, všichni jsme dosud prožili celý život ve válce. Všichni chtějí, aby nastal skutečný mír.
LN Kdysi jste v jednom rozhovoru řekl, že v DNA Kolumbijců koluje násilí. Je vůbec možné mír uzavřít?
Přes 50 let války vytvoří kulturu, která může být svým způsobem velmi krutá. V Kolumbii to je znát. V televizi máme takový pořad, jmenuje se Justicia para todos (Spravedlnost pro všechny). Je to právní pořad, kde soudce řeší spor dvou protivníků – partnerů či sousedů. Jednou se tam třeba soudila žena s kadeřnictvím kvůli pokaženému účesu. Většinou to končí hádkami, nadávkami, ale jednou si do té televize přinesl jeden člověk zbraň a začal tam ostatní ohrožovat. Zkrátka násilí je na mnoha místech. Je to vidět i v médiích, nejvíc prostoru se dává násilnickým kauzám.
LN To je však velmi oblíbené v téměř celé Latinské Americe. Čím to je? Genem násilí přece jen snad nikoli.
Je to dané bezohledností elit, které se ve snaze získat všechno nezabývají formováním lidí. Tak se vytváří prostředí neustálé konfrontace. Lidé, kteří nemají vzdělání a nevěří, že mají šanci ovlivnit politické dění, inklinují k silovému řešení potíží. Nevěřím v teorii, že jde o problém genetiky, že máme větší sklon k násilí, byť z historického hlediska to, co se dělo při conquistě (dobývání Ameriky) bylo příšerné.
Narodil se v roce 1956 a je chodící pamětí bojů v Kolumbii. Vysloužil si přezdívku Novinář FARC. Dvě desetiletí žurnalistické práce mu umožnily poznat Kolumbii a tamní konflikt jako málokomu.
Jako jediný získal takovou důvěru partyzánů, že mu umožnili přístup do svých stanovišť v džungli. Byl u procesu mírových vyjednávání FARC s kolumbijskou vládou a prezidentem Juanem Manuelem Santosem.
Na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který se konal v březnu v Praze, představil snímek Ukončit válku britského režiséra Marka Silvera.
A je-li možné nastolit v Kolumbii mír? Myslím, že ano. Bude však potřeba nejméně dvou tří generací, takových 40 let, než se situace skutečně uklidní.
LN Může pomoci mírová dohoda, kterou loni podepsal prezident Juan Manuel Santos a vedení FARC?
Nebude to jednoduché. Dohoda je vynikající, především v bodě, který se týká reparací obětem. Je velmi štědrá, nejen z hlediska materiálního odškodnění, ale i morálního. Lidé mají právo vědět, co se stalo s jejich blízkými. A pokud se naplní i bod ohledně agrární otázky, což je klíčový problém – otázka vlastnictví půdy, kvůli kterému celý konflikt v 60. letech odstartoval – mohl by se vyřešit zásadní spor.
LN Jenže jakomnoho jiného tento bod je jistě svázán s hlavním problémem Kolumbie – drogovým byznysem.
Jistě. Dohoda však může pomoci v jeho řešení. Zabývá se tam možnostmi, jak změnit pěstování koky, jak by se zemědělci mohli s podporou státu zaměřit na něco jiného. Ostatně myslím, že spoustu Kolumbijců otravuje, že když někde ve světě řeknou, odkud jsou, každý hned začne s Pablem Escobarem (bývalý drogový boss – pozn. red.). A mohu vám říct, že začne každý.
LN Nemůže se situace spíše zhoršit? Poslední zprávy ukazují, že počet lidí, kteří opouštějí domovy, se začátkem roku zvýšil, a oblasti, kde byl FARC, obsazují odtrženecké skupiny, narkomafie a polovojenské jednotky.
To je riziko. I proto, že v posledních letech kokainový byznys ještě vzrostl. Problém je, že zóny, které historicky obývala FARC, mnohde obsadily různé jiné skupiny. Vláda nyní stojí před velkým úkolem zajistit, aby zmizely. Jenže tyto skupiny, stejně jako FARC, vznikly proto, že vláda nenaslouchala potřebám lidu. Kolumbie je přitom neuvěřitelně bohatá, plná nerostného bohatství, ropy, zemědělské půdy. Tato země by se uživila bez dovozu. Má všechno včetně hranic s pěti dalšími státy a přístupu k Atlantickému i Tichému oceánu. Je těžké pochopit, že v zemi s takovým bohatstvím lidé živoří. LN Věříte, že tohle se změní s FARC v politice?
Myslím, že ano. Předně proto, že skončila válka, která zemi roky sužovala. Dále proto, že některé zažité politické návyky se nutně musejí změnit. Nastává éra, kdy se pomalu objevují žaloby a trestní oznámení na veřejné činitele kvůli úplatkářství. Kolumbie se potýká s ohromnou korupcí. Nová síla, nezatížená těmito skandály, může přispět k oživení politické scény.
LN FARC se možná nepojí s korupcí, čistou vizitku ale také nemá. Mnozí ji považují za teroristickou organizaci.
Ano, FARC si nese jiné stigma a ohromný stupeň diskreditace. Její obliba je nejistá. Není to politická síla, u níž by si člověk řekl: „Konečně přijeli naši zachránci“. Musí počítat s odmítáním kolumbijské populace, což je ovšem také práce médií. V minulosti vedení FARC hodně chybovalo, způsobilo mnoho škod.
LN Jak vidíte nejbližší budoucnost v zemi?
Příštích pět let bude o snaze oslabit tradiční síly, které domino- valy kolumbijské politice. Je důležité sledovat Uribeho, jenž byl tváří kampaně pro odmítnutímírové dohody v loňském referendu (odpůrci loni v říjnu těsně zvítězili, dohoda pak doznala několika drobných změn a byla o pár týdnů později schválena už bez referenda – pozn. red). Uribe a jeho stoupenci zastávají agresivní a netolerantní způsob politiky. Řada analytiků předvídá, že příští rok Uribe nebo někdo z jeho týmu uspěje v prezidentských volbách. A jeho lidé už prohlásili, že pokud se tak stane, mírovou dohodu smetou ze stolu. Tento scénář je poměrně možný. Příštích pár let bude znepokojivých. Na vítězné fanfáry je zkrátka ještě brzy. Jsem ale přesvědčený, že pokud by se mír upevnil, budeme žít v lepší zemi. Jestli však uspějí tyto síly, nevím, co nás čeká. Myslím, že válka by se přesunula do měst. Bitevním polem posledních 50 let byl hlavně venkov, to by se změnilo. Z Kolumbie by se stala země, kde se nedá žít.
LN Myslíte, že je tedy Nobelova cena pro Santose zasloužená?
Překvapilo mě, že ji dostal jen on, když vyjednávaly dvě strany. Myslím, že cenu měl dostat Santos i Timochenko (Rodrigo Londoňo Echeverri, lídr FARC – pozn. red), ale jinak ano. Je to velmi zasloužené ocenění.
LN Jak lidé vnímají FARC?
FARC není moc populární, není to proud, u nějž lze čekat velké úspěchy v politice. Kolumbijci jsou nyní hodně pesimističtí. I když loni se popularita FARC pohybovala okolo procenta, nyní je mnohem vyšší.
LN Čím si to vysvětlujete?
FARC je civilnější. Jak už jsem řekl, dříve byly známy jen jednostranné záběry. Teď se najednou objevuje spousta příběhů o členech FARC. Jsou to většinou mladí a usměvaví lidé, žádní roboti stvoření k zabíjení, jak byli dříve vykreslováni. Ve FARC je teď například úplná exploze mateřství, skoro každá bojovnice je těhotná. Navíc plní, co slíbili. Začali odevzdávat zbraně amyslím, že hlavně mladí lidé sledují FARC s většími sympatiemi. Ostatně i většina členů FARC jsou mladí lidé. Mnozí vstoupili, když jim bylo kolem dvanácti let. Dnes je jim dvaadvacet. Často to byli sirotci, jimž rodiče zabily polovojenské jednotky placené narkobarony a o které se stát nepostaral.
Mnozí vstoupili, aniž by uměli číst a psát, a to všechno se naučili v guerille. Pravda ale je, že podstoupili i silnou indoktrinaci. Vzpomínám si, jak jsem se jednou v pralese zeptal jednoho mladého povstalce, kolik je hodin. A on mi odpověděl: „Nastal čas boje lidu za svobodnou Latinskou Ameriku, hodina boje a pravdy“a tak dále. To je samozřejmě také nebezpečné, tato dogmata, která jim byla vtloukána do hlavy. Oni pak na svět hledí také jen jedním, ochuzeným pohledem. Někteří jsou teď nervózní, co s nimi bude, až vyjdou ven z lesa, zpět do společnosti.
LN Bojí se?
Nebude to pro ně snadné. Některým lidem mohou samozřejmě velmi vadit. Měli by zůstat v místech, kde to znají, kde působili v rámci FARC. Vytvořit skupinky lidí, kteří společně žijí a pracují. Když po jednom přijdou do měst, mohou být vyloučeni, odmítnuti. Měli by udržet svou soudržnost a pomalu krok za krokem pracovat na tom, aby je společnost přijala. A pokud by chtěli získat politickou moc v regionech na periferii, musejí být odlišní od těch, kteří tam vždy vládli. To mi přijde jako dobrá strategie, byť myslím, že je čeká ještě hodně potíží.
Guerilla má svoje kouzlo. Cítíte pevné pouto přátelství a důvěry mezi spolubojovníky. Mně se líbilo i tamní silné postavení žen. Je možné nastolit v Kolumbii mír? Myslím, že ano. Bude však potřeba nejméně dvou tří generací, než se situace uklidní.