Sonda do české duše skrze stromy

Už mnoho let se Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ) vyjadřuje i k žádostem o kácení dřevin. Za tu dobu se zúčastnila stovek správních řízení. Přinášejí nejen zkušenosti s posuzováním stromů, ale pro člověka s psychologickým vzděláním představují rovněž bohatý materiál z jeho oboru.

Mnohé o žadateli prozradí opakující se žádost o skácení téhož stromu – zvlášť pokud pokaždé uvede jiné důvody. Zástupci vlastníků jednoho domu iniciovali žádost o skácení pěkné břízy na veřejném pozemku na největším městském sídlišti, kde není stromů nadbytek. Strom měl údajně stát v cestě plánovanému výkopu pro hydroizolaci. Přes naše pochybnosti bylo kácení povoleno, ale z nějakých důvodů se neuskutečnilo. To jsme se dozvěděli až z nové žádosti o skácení, jež byla pro změnu zdůvodňována tím, že strom v předzahrádce stíní oknům a balkonům a zasahuje do obvodového pláště domu. Nic z toho místní šetření neprokázalo.

Leccos o uvažování žadatelů prozrazuje argument, že stromy brání oslunění bytů i v případech, že ty se nacházejí na sever od domu, odkud v našich zeměpisných šířkách slunce nikdy nemůže svítit. Nebo vytrvalé podávání nových a nových žádostí o kácení stromů tak dlouho, až před domem nezbude žádný, což je zřejmě v takových případech skutečný cíl, ač udávané důvody jsou jiné.

Někdy se žadatelé o kácení dopouštějí dokonce vyložených podvodů, aby získali povolení skácet stromy i tam, kde k tomu chybí jakýkoliv zákonný důvod. Tak bylo například povoleno prvoinstančním správním orgánem pokácení téměř desítky stromů u zahrádkářské kolonie dosti daleko za městem, mimo jiné pěkného doubku a lípy ve stáří asi třiceti či čtyřiceti let. Údajně překážely rekonstrukci vodovodu. Až krajský úřad na naše odvolání potvrdil, že část stromů ani neleží v trase vodovodu, a nařídil změnu rozhodnutí. Důvodem pokusu o podvod byla nechuť uklízet listí, padající na podzim z dotčených stromů, a nejistota, kterou u místních vzbuzoval pohyb korun ve větru.

Povolený objekt agrese

Výrazné negativní emoce vůči stromům, které žadatelé mnohdy ani nezakrývají a jež často jsou pravým důvodem žádostí o jejich kácení, naznačují, že ty v nich zřejmě vyvolávají silnou úzkost. V devadesáti procentech případů mezi důvody žádosti o skácení stromu nechybí formulace, že „strom(y) ohrožuje/-í životy a majetek“. Nikoliv stromy nemocné, nějak poškozené, nýbrž stromy samotnou svou existencí! Frekventovaným trumfovým argumentem je tragický pád pajasanu žláznatého, k němu došlo začátkem roku 2009 ve Znojmě a který byl událostí zcela výjimečnou – mimochodem, soud pracovníky tamního městského úřadu, jimž byla tragédie dávána za vinu, už v roce 2011 s konečnou platností osvobodil.

Přitom titíž lidé, kteří projevují strach z ohrožení stromem, bez problémů užívají auto, ač pravděpodobnost, že se stanou obětí dopravní nehody s tragickými následky, je mnohonásobně větší. Zdá se, že ona úzkost ze stromů (dendrofobie?) je u lidí vázána i proto, že na rozdíl od aut jsou stromy takzvaným povoleným objektem agrese: bát se jich je společensky přípustné.

Stromům je ve většinové společnosti přes veškerou osvětu na rozdíl od aut připisována nízká společenská hodnota, pokud vůbec nějaká, jakkoliv v neoficiálních cenících zpracovaných dendrology (k zavedení oficiálního dosud chybí odvaha) mohou některé zvláště cenné exempláře dosahovat až statisícových hodnot. Proto je možné bez rizika otevřeně proti stromům vystupovat, zatímco proti autům nanejvýš nepřímo – například tlakem na omezení kamionové dopravy nebo na budování stále nových obchvatů obcí, navzdory sílícím hlasům, poukazujícím na jejich umrtvující vliv na hospodářský život hlavně menších měst a navzdory rostoucímu množství nehod na prvotřídních, rychlých vozovkách obchvatů.

Proč značné množství lidí vůbec trpí zvýšenou úzkostí, již si projikují do vnějších objektů? Na první pohled je to obtížně vysvětlitelné, zejména pokud žijí vcelku poklidný, materiálně relativně dobře zabezpečený život v současném relativně poklidném období historie této země. Nebo možná právě proto. Mechanismus vzniku takové úzkosti by mohl být podobný jako u alergií, které se někdy vysvětlují i jako autoimunitní reakce organismu, zvyklého po celou historii lidského rodu bojovat s různými vnějšími nebezpečími, jichž však v nynější civilizaci ubývá, a zahálející obranné mechanismy si tudíž začínají nebezpečí „vymýšlet“. V oblasti psychické se to může projevovat růstem vnitřní úzkosti, jejíž původ si lidé neuvědomují a zdůvodňují si ji vnějšími nebezpečími, teď třeba strachem z muslimských uprchlíků, jakkoliv ti se naší zemi vyhýbají širokým obloukem...

Je přece nápadné, jak ve vyjadřování lidí, ovšem i v médiích, vzrostla frekvence obratů typu „bojíme se“, „máme strach z“, „cítíme se ohroženi“, „zažili jsme šok“, ale zároveň také agresí nabitých výrazů jako „mužstvo bylo deklasováno“, „dům, strom, komín půjde k zemi“, „ten strom tu dávno nemá co dělat“.

Dalším zdrojem úzkosti může být také historicky bezprecedentní zrychlení civilizačních a společenským změn v posledních zhruba dvaceti letech. Řada lidí se s tím nestačí psychicky vyrovnávat, adaptovat se. Nadto stále sílící proud informací funguje cobymohutný zesilovač významu negativních událostí, takže jedincům, kteří se nenaučili tyto informace adekvátně zpracovávat, se zdá, že roste zločinnost, ač policejní statistiky to nepotvrzují, nebo že se vyskytuje mnohem více přírodních katastrof a vůbec ohrožujících jevů, že zkrátka stav světa je horší a horší.

Zdrojem úzkosti může být i pocit, že přestáváme mít vliv na chod věcí veřejných, byť na druhé straně mnozí na dění třeba v obci, v kraji, ve státě programově rezignují („nemá to cenu, stejně nic neovlivním“). Tím spíš se pak ten vliv snaží uchovat ve svém nejbližším okolí; mají potřebu dostat pod kontrolu vše, co se „u nich“děje. Hnáni svou úzkostí vyvíjejí tlak na správní orgány, aby dosáhli svého – nezřídka bez ohledu na to, zda takový požadavek je mravně či právně obhajitelný. Při žádostech o kácení stromů se to projevuje téměř demonstrativním ignorováním příslušných ustanovení zákona 114/1992 Sb., zejména odmítáním zásady, že strom lze pokácet výhradně z důvodů stanovených zákonem. Žádosti jsou někdy zdůvodňovány tím, že strom je „jen nálet“, ač zákon tento pojem nezná; zákon poskytuje stejnou ochranu všem stromům, byť nebyly vysazeny uměle. Za nálet tak v jednom případě byla označena i velká, dosud bohatě plodící třešeň s obvodem kmene kolem 140 centimetrů!

Odstraňte stín

Dokladem nepromyšlenosti a protichůdnosti různých požadavků, které se týkají městské zeleně, a chaotičnosti v chování vůči ní může být třeba rubrika typu „Závady a nedostatky“, pokud ji obec či město na svých webových stránkách má zavedenu.

V jedné konkrétní takové rubrice lze narazit na žádosti o odstranění zeleně na městských pozemcích, v jednom případě dokonce kvůli satelitní anténě, kterou si žadatel nechal na dům krátce předtím nainstalovat, i když musel přinejmenším tušit, že vzrostlá zeleň může rušit příjem televizního signálu. Zřejmě vůbec nezapochyboval, že mu bude vyhověno, a tak ho ani nenapadlo jednat o záležitosti v předstihu.

V rubrice lze najít i zápis požadující urychlené vysazení zeleně u domu, u něhož byla krátce předtím na žádost obyva- tel zčásti pokácena. Vadilo jim stínění, nyní si ale stěžují, že okolo domu prý není zeleň skoro žádná a lidé v bytech že trpí zvýšenou prašností a vůbec nepříznivým mikroklimatem v blízkosti centra města.

Stromům je ve většinové společnosti přes veškerou osvětu na rozdíl od aut připisována nízká společenská hodnota, pokud vůbec nějaká

Kdo všechno nám tu škodí

Pomyslný seznam povolených objektů agrese roste. Vedle již zmíněné zeleně dnes zahrnuje třeba příslušníky menšin, cizince, bezdomovce a vůbec chudé lidi nebo i občanské aktivisty, pokud prosazují něco jiného, než se líbí většině. Příkladem budiž agresivní vystoupení místních proti aktivistům bránícím kácení v jádrových zónách NP Šumava – tato agrese byla přinejmenším zčásti nenápadně podněcována různými vlivovými skupinami ze zákulisí (dodatečně to podezření potvrdila i jedna výroční zpráva BIS).

Relativně nedávno na ten seznam přibyly dokonce děti. Klesá tolerance k běžným dětským nezdobnostem, jako je zvýšená živost a vyšší míra hlučnosti, paradoxně však zároveň i ochota podílet se na společenské kontrole. Srozumitelně řečeno: ochota napomenout i cizí děti v případě, že je to namístě. Místo toho roste tlak na správní orgány, aby úředními zásahy suplovaly občanskou odpovědnost a angažovanost. Například obyvatelé jistého paneláku tak vytrvalým tlakem na městské úředníky dosáhli zrušení jednoho z mála dětských hřišť na velkém městském sídlišti, hřiště krásného, moderního, ukázkově postaveného, s mnoha lákavými atrakcemi. Důvod? Děti při hrách křičí a dělají nepořádek (písek z pískoviště na asfaltovém chodníku). Autor článku si naštěstí dobře pamatuje vlastní dětství i to, že pokud dětské řádění přesáhlo určité meze, vždy někdo z dospělých zakročil, přestože i tehdy tu a tam riskoval nevrlou reakci některého nekritického rodiče.

Stejnými argumenty jsou stále častěji zdůvodňovány i žádosti o kácení stromů, zejména ovocných, které na sídlišti buď zbyly po původní zahrádkářské kolonii, nebo které tam byly nově vysazeny – děti prý na ně lezou, křičí, otrhávají nezralé plody, ruší klid dospělých.

Chování veřejnosti ke stromům, k zeleni, obecně k přírodě a k životnímu prostředí je spletitě motivováno a mnohdy ovlivňováno řadou dobových iracionálních postojů, předsudků i prostých neznalostí. Bohužel se v něm velmi často prosazují především momentální potřeby jednotlivců s nejostřejšími lokty. Je ovlivňováno stupněm psychosociální a etické (ne)vyzrálosti konkrétních lidí, ale vypovídá leccos i o současné mravní úrovni české společnosti.