Věrni zůstali
Druhá světová válka je pro dnešní děti něco jako pravěk. Filmové záběry barikád a tanky v ulicích jsou stejně vzdálená realita jako obrázky lovců mamutů. Ono i to časté připomínání novodobé evropské historie, které nám má vštípit, že dozvuky válek jsou ještě čerstvé, tak úplně nefunguje. Od invaze „bratrských“vojsk v srpnu 1968 uběhlo bezmála půlstoletí, krvavé války na Balkáně, spojené s masivním vyháněním, skončily před dvaceti lety.
Vzdalující se horizont událostí znamená též postupné mizení pamětníků. Dědoušků (a babiček) v uniformě, kteří si každý rok na Vítkově připomínají konec války v české metropoli, je čím dál méně. Českoslovenští piloti, kteří se přidali do řad britského Královského letectva, po roce 1989 tvořili celou početnou skupinu pamětníků, již o svém vzdušném hrdinství do té doby povětšinou mlčeli. Dnes z aktivních členů britského letectva mluvících česky žije u nás jediný – generál Emil Boček. Druhý dosud žijící Čech z RAF jihomoravský rodák Miroslav Liškutín po roce 1948 odešel zpět do Velké Británie.
Škoda že se právě k takovým posledním stařečkům, kteří proti Hitlerovi bojovali na nebi nebo se chopili zbraně a v samém závěru války vyšli bránit Prahu do ulic, neumějí někteří naši politici chovat. Je pravda, že letošní, 72. připomínka konce druhé světové války byla poněkud v pozadí ostatního politického dění. Druhé kolo prezidentských voleb ve Francii, dozvuky kolem nahrávky Andreje Babiše, který udílí rady, jak a co ve svých novinách vydávat, debaty, jak odstavit od moci fotbalového bosse Miroslava Peltu. Někde mezi tím si politici našli čas na kladení věnců. Obstál premiér Bohuslav Sobotka, který uctil „oběti válečného šílenství“. Jistě to tak nemyslel, ale dalo by se to vztáhnout nejen na obránce barikád, ale i na mnohé Němce, kteří padli za oběť revolučnímu teroru, ačkoliv v době okupace platili za slušné sousedy.
Prezident Miloš Zeman zůstal doma. Možná se mu opravdu špatně chodí, schody na Vítkově by nezvládl, v poslední době vypadá unaveně. Proč potom ale jeho mluvčí zdůrazňoval, že místo Vítkova proběhne odpoledne na Pražském hradě jmenování generálů? To přece není náhradní program, 8. květen je s tímto ceremoniálem tradičně spjat. Nakonec je možná dobře, že Zeman zůstal v ústraní. Takový ministr vnitra Milan Chovanec nám připomněl, že za „svobodu a demokracii je třeba bojovat neustále“. Jaký boj tím měl na mysli? Za zreformovanou policii? Nebo snad za Česko bez cizinců?
Heslem jedné z nejúspěšnějších českých skupin domácího odboje byl slib „Věrni zůstaneme“. I někteří politici letos zůstali věrni. Ovšem svému politikaření, které s poctou nemá nic společného a které málokoho zajímá. Alemožná že poslední účastníci Pražského povstání jsou pro ně stejně vzdálenými Čechy jako Kopčem z Lovců mamutů.
Vzdalující se horizont událostí znamená postupné mizení pamětníků. Dědoušků (a babiček) v uniformě, kteří si každý rok na Vítkově připomínají konec války v české metropoli, je čím dál méně.