Běsi ve varšavském paneláku
Pokud někomu připadá jeho domácnost trochu zvláštní, měl by rozhodně vidět snímek Poslední rodina věnovaný skutečnému osudu polského malíře Zdzisława Beksińského a jeho příbuzných. Díky němu si nejspíš znatelně poopraví měřítka.
Pro církev je rodina posvátná, pro stát je jeho základem. „Nikde se ale výslovně neříká, že rodina není jen skupina lidí, kteří se stejnou měrou milují i nenávidí,“uvažuje Zdzisław Beksiński v jedné ze scén filmu. Mluví samozřejmě z bohaté osobní zkušenosti.
Malíř barvitých surrealistických výjevů na konci 70. let žije a tvoří v paneláku na sotva dostavěném sídlišti. Byt s ním sdílí jeho žena Zoša a také jeho stárnoucí matka. A z protějšího paneláku je chodí navštěvovat syn Tomasz, neurotický mladík stíhaný těžkými výkyvy nálad. Každá jeho návštěva představuje drama – nikdy se předem neví, co rozbije, koho osočí či zda nebude chtít spáchat sebevraždu... Zoša se snaží dávat rodinnému životu jakýs takýs běžný řád, zatímco hlava rodiny si domácí výstupy a zraňující debaty obsesivně nahrává nejprve na audiokazety a od poloviny 80. let pomocí videokamery.
Strašidelný případ
Díky zmíněným záznamům a také díky vzpomínkám obchodníka Piotra Dmochowského, který ještě v éře železné opony vyvážel Beksińského díla na Západ a byl zároveň malířovým důvěrníkem a životopiscem, měli filmaři o dostatek materiálu postaráno. Režisér Jan P. Matuszyński, pro nějž je Poslední rodina celovečerním hraným debutem, se podle svých slov snažil natočit film, kte- Umělec, který znal své démony.
rý by co nejvěrněji zobrazoval skutečné události. I s tímto vědomím může divák v kině konsternovaně zírat na nesmírně intimní, bizarní, někdy groteskní a vždy sotva uvěřitelné výjevy z tří desítek let života této rodiny, jejíž osudy jsou v Polsku zřejmě legendou. I Tomasz Beksiński se totiž posléze stal známou postavou veřejného života jako rozhlasový moderátor. A skon otce ani syna nebyl právě útěšný.
„V Polsku je rodina Beksińských považována za skutečně temný a strašidelný případ. Určitě tyto stránky měli, to je jasné, ale všichni v rodině měli i velký smysl pro humor. To jsem chtěl ve filmu zdůraznit,“uvádí režisér snímku s fascinující atmosférou. Temná linie výstředního příběhu výmluvně rezonuje s pokleslou architekturou sídliště, kde se vše odehrává. Uprostřed koncentrované uniformity se odvíjí cosi naprosto jedinečného, jenomže to není o nic milosrdnější svět než okolní zmrtvělá realita – naopak. Jako by se démoni potlačovaní panelákovou šedí v plné síle zhmotnili v neortodoxní domácnosti Beksińských a projevili se nejen v malířových obrazech a fantaziích, ale i v jeho rodinném životě.
Rozhodně je však tento ostrůvek deviace alespoň čímsi nesmírně živoucím, existencí uvědomující si samu sebe až do všech bolestných důsledků. Posedlost Zdzisława Beksińského natáčením úplně všeho může v některých momentech působit až zrůdně. Za zdánlivě bezcitným počínáním se ale skrývá spíše odhodlání čelit děsivé skutečnosti tak zblízka a bez odvracení zraku, jak to jen jde.
Role Zdzisława Beksińského se skvěle zhostil Andrzej Seweryn, který dodává hlavní postavě snímku uvěřitelnost a lidskost a ústrojně propojuje jednotlivé vrstvy Beksińského osobnosti. Surrealistovo počínání v mnohdy doslova šílené rodinné situaci je směsicí sebemrskačství, pobaveného podivu, krutosti, ale také hlubokého pochopení a bezpředsudečné lásky. Přičemž téměř vše se odehrává za fasádou stoicky poklidného výrazu. Prostor k výrazné expresi naopak dostal David Ogrodnik coby Tomasz Beksiński; z jeho záchvatů jde místy opravdu děs. Zároveň dobře vyjadřuje křehkost postavy, stejně jako smysl pro mrazivou ironii, který Tomasz sdílí se svým otcem. A který zjevně není cizí ani režisérovi Janu Matuszyńskému.
Poslední rodina