Břichabol napříč spektrem

Vládní krize neprospěje žádnému z jejích účastníků. Co hůř, ublížit může i voličům

ert se už vyznej v tom, co všechno se promítá do momentální krize nejen české vlády, ale politické scény vůbec. Má příčiny hluboké i mělčí. K těm hlubokým je třeba počítat už nešťastné rozhodnutí o přímé volbě prezidenta, které znovu vrátilo do hry populistu z Vysočiny, a ten se od té doby snaží rozkolísat konstrukci české ústavy. Nebo vstup antisystémově se vymezujícího hnutí ANO do systému, který opravdu funguje podle jiných pravidel než firma. Plus dlouhodobé chování sociální demokracie, která zřejmě nikdy nezjistí, zda chce být moderní evropskou levicí, nebo tradiční zaměstnaneckou stranou. Rozhodně se chová, včetně svého předsedy, jen když je zahnána do kouta.

Podstatné jsou i příčiny mělčí. Třeba Zemanova touha pomstít se Sobotkovi za to, že patřil mezi ty sociální demokraty, kteří ho odmítli podpořit v prezidentské volbě v roce 2003. Do dnešní krize se promítá i Babišovo chybné rozhodnutí koupit vydavatelství Mafra včetně tohoto listu. Nejenže mu ve výsledku přineslo víc problémů než užitku, ale navíc, pokud mělo sloužit k ovlivňování veřejného prostoru, bylo poněkud zpozdilé. Donald Trump nám předvedl, že sociální sítě to dovedou líp.

Každopádně důsledkem hlubokých imělčích příčin a událostí posledních dnů je situace, jež víc než pověstnou politickou bramboračku připomíná dort, který si v pohádce pekli k narozeninám pejsek s kočičkou a ze kterého ty, kdo ho okusí, bude ukrutně bolet břicho. Alespoň tak praví Josef Čapek.

Koho bude břicho bolet nejvíc?

Patrně největší břichabol čeká prezidenta Zemana, jemuž, na to nezapomínejme, jde především o to, aby si na Pražském hradě pobyl dalších pět let. K vládní krizi přistoupil s bohorovností absolutního monarchy. Poprvé přestřelil při obhroublém pokusu přijmout demisi, kterou premiér Sobotka nepodal. Míru jím předvedené trapnosti jen tak někdo nepřekoná. Podruhé se přepočítal, když svérázným výkladem ústavy podpořil Andreje Babiše, a potřetí, když dal samolibě najevo, že cesta do Číny je pro něj důležitější.

Náhlou schůzku šéfů koaličních stran v Liberci svolal proto, že bazální politické instinkty ho ještě neopustily a došlo mu, že překročil kritickou mez, kdy svým jednáním víc ztrácí než získává. Obávám se však, že se vzpamatoval příliš pozdě a ve ztrátě zůstane. Pokud sociální demokracie bude na odvolání Andreje Babiše trvat (a nevidím žádný důvod, proč by se na tom něco mělo měnit) a nepřistoupí na jeho handl „z kola ven ať jdou Babiš i Sobotka“, natož na předčasné volby, pak si prezident vykoleduje kompetenční spor před Ústavním soudem a bude muset ustoupit. Neustoupí-li, bude k ústavní žalobě a impeachmentu opravdu pádný důvod.

Břicho ovšem bude bolet i oba zbývající hlavní protagonisty. Bohuslav Sobotka sice už podruhé prokázal, že v krizových situacích umí jednat rozhodně (připomeňme si lánský puč), avšak v časech testosteronových lídrů, kteří vydávají útočné mručení od rána do večera, to dlouhodobě jeho čelní pozici oslabuje. Co Sobotka udělá, až se exhejtman Zimola přestane probírat ve fak- turách za stavbu chaty a zase začne šilhat po Praze? Navíc, na počátku momentálních turbulencí byla snaha neudělat z Andreje Babiše mučedníka – kterým se dotyčný ve výsledku stal. I Babiše však bude ještě dlouho bolet břicho z usnesení sněmovny, že „ve svých veřejných vystoupeních opakovaně lhal a zneužíval svá média ke kompromitaci politických soupeřů“.

A kdo může vyhrát?

Tím, kdo z vládní krize může nejvíc vytěžit, a to dlouhodobě, jsou lidovci. Jejich dosavadní opatrné jednání lze samozřejmě možné interpretovat jako tradiční obojakost, a jejich soupeři i partneři to nepochybně udělají, avšak stejně tak je mnozí, zejména zklamaní nebo nerozhodnutí voliči, vítají. „Klidnou sílu“si Josef Lux vypůjčil z francouzského politického fundusu už před více než dvaceti lety a jeho dnešní, o generaci mladší nástupci ve vedení KDU/ČSL s tímto konceptem docela obratně nakládají. Pokud spolu se starosty a nezávislými překročí deset procent, ba získají i něco navíc, nebudou už jen vysmívaným jazýčkem na vahách, ale stanou se zásadní politickou silou, byť ne nejsilnější.

Ono „pokud“je podmíněno jimi samými, zejména tím, zda se na poslední chvíli neobjeví nějaký deus ex machina, který klidnou sílu rozhodí a koalici se starosty zvrátí. Třeba Jiří Čunek, ten si rozumí s Milošem Zemanem, Andrejem Babišem i Sobotkovými soupeři v ČSSD. Být lidovcem, byl bych ostražitý.

Co když se všechno zvrtne?

Nelze ovšem vyloučit, že se krize zvrtne a břicho bude bolet i nás. Absurdních prvků už v ní bylo tolik, že absurdity nelze vyloučit ani do budoucna. Pro ten případ si dovoluji navrhnout následující řešení: moci by se mohla chopit armádní junta vedená generálkou Šmerdovou, která je profesí personalistka, a je tudíž kvalifikována vybrat efektivní vládu lépe než politické strany. Prezident Zeman by pak mohl definitivně odletět letadlem PPF do Pekingu, tam požádat o azyl a ustavit exilovou vládu v čele s Jiřím Ovčáčkem.